Den 17.
čtvrtek 27. 9.
Údolí sopek - kaňon na Rio Andagua
Ráno vstáváme o něco později a nijak nespěcháme. Původně jsme se dnes chtěli jít podívat na kaňon na Rio
Andugua, jelikož jsme ho ale už viděli při včerejší cestě (nebo si to alespoň myslíme), tak se místo toho chceme podívat
na jezero východně od Andaguy a od něj případně proti proudu řeky ke kaňonu. Dopadá to ale trochu jinak.
Vydáváme se stejně jako včera vodním kanálem, který obkružuje menší sopku (Cerro Yanamauras) a začátek má
někde nad kaňonem. V jeho nejvýchodnější části chceme vylézt a vydat se dolů k jezeru. Zjišťujeme ale, že cesta přímo
k jezeru přes spoustu políček a zídek nevypadá příliš schůdně, zato vede cesta někam k dolní části kaňonu. Vydáváme
se tedy po ní. Dostáváme se na další most přes kaňon a tady teprve zjišťujeme, že námi obdivovaná
část nahoře byla jen slabý odvárek toho, co je tady. Úzký kaňon je místy přes 50 metrů hluboký a voda v něm dělá
psí kusy. Chvilku běháme po cestičkách mezi skalami kus proti proudu a snažíme se nakukovat dolů do kaňonu, a pak se naopak
vydáme na skalnatý kopeček kousek po proudu, odkud by mohl být výhled na řeku až k jezeru (kopeček je místo
s maximálním výskytem kaktusů, chůze tady se podobá spíše akrobatickému proplétání mezi ostny). Výhled k jezeru tu skutečně
je (je ale dost daleko a na dojití k němu nemáme čas) a navíc je vidět pod námi na konci kaňonu vodu tryskající ze stěny. Vypadá
to zajímavě, a tak se rozhodujem obejít spodek kaňonu a z jižní strany slézt k jeho konci.
Cesta k jižnímu srázu je trochu delší, než se zdálo, neboť cestou musíme přelézat několikero zídek a políček
(vše samozřejmě řádně prorostlé kaktusy), ale v okamžiku, kdy se dostáváme k cestičce klesající dolů ke kaňonu, vidíme, že
to stojí za to. Kaňon totiž končí krásným dvacetimetrovým vodopádem padajícím do hluboké laguny mezi skalami. Část vody
navíc nepadá přímo, ale protáká tunelem ve stěně a z něj padá do laguny třemi postraními vodopády.
Scházíme dolů a oči nám pořád sklouzávají ze strmé cestičky k vodopádu. Přístup k samotné laguně
maličko koplikuje zavlažovací kanál, který tu začíná a přes který se musí přelézt. U laguny krátce posedíme na kameni,
a pak se zvolna vydáváme na cestu zpátky.
Zpět přicházíme kolem půl čtvrté, takže máme dvě a půl hodiny na najedení a zabalení věcí. Králík si ovšem vaří
super porci rizota, kterou nestíhá sníst a při rychlobalení končí v baťohu kotlík i s rizotem. Autobus přijíždí pěkně
nacpaný, nemít dopředu koupené lístky, tak si nesednem. Jízda zpět do Arequipy trvá 10 hodin
a je ještě šílenější než předchozí jízda sem. Kromě hopsání po horské cestičce, na které jsme nyní připraveni, je v autobuse
šílené horko a strašně málo místa na nohy. Ty se nedají ani vystrčit do uličky, neboť i ta je plná lidí a ti zkušenější
si již berou vlastní malé židličky. A ještě k tomu nám pouští vypečený film s Van-Damem. Že je ve španělštině je
úplně jedno.