Vladimír Laš

Den 5.

neděle 21. 8.

Sestup do Tjentiště

Plán na dnešek byl slézt do údolí Sutjezky a na druhé straně vylézt na Prijevor, tedy více než 1000 metrů dolů a zase nahoru. Vzhledem ke včerejší vypečené trase nejsme zrovna v nejlepší kondici a zvažujeme alternativní postupy. Nicméně ráno normálně zabalíme a vyrazíme k  Donje bare (poi). Zde je krásné jezero, u kterého stojí chata obývaná nějakýma rybářema. Před chatou je betonová verandička se schody vedoucími až do jezera. Rozkládáme se tu na sluníčku a je rozhodnuto, že na Prijevor už dneska nelezeme. Buď seženeme místní odvoz, nebo přespíme dole v kempu a nahoru nás odveze Karel, se kterým máme zítra dopoledne sraz. Koupeme se a vaříme si kávičku. Na další cestu se vydáváme až v 11 hodin.

Sestup do údolí Sutjezky nám zabere 3 hodiny. Stezka místy klesá velmi prudce, místy jde napříč svahem s krásnými výhledy na protější pohoří Magliće. S ubývající výškou stoupá teplota a jsme rádi, že většinu času jdem ve stínu pod stromy. Nakonec cesta vyleze na silnici, po které musíme ještě 2 km do Tjentiště.

Tjentiště na nás působí zvláštním dojmem. Celé město vypadá, jako by do něj někdo nalil ohromné dotace na rozvoj turismu, ale žádný turismus se sem nedostal a všechno zase vychcípává. Jsou tu různé zánovně vypadající restaurace a hotýlky, ale zavřené. Je tu obrovské betonové koupaliště, podél kterého jsou v pravidelných intervalech popelnice na tříděný odpad, ale koupou se tu dohromady 4 lidi. Kemp (poi), kde zůstaneme na noc, vlastně není vůbec špatný. Velký travnatý plac se stromy vedle řeky a na něm postaveny různé altánky na sezení. Sociálky by mohly být čistší, ale i špinavější, a ve sprše teče horká voda bez omezení. Lidí je tu spíše sporadicky. A k tomu tu není žádná recepce (a do rána nikdo nepřijde), takže je to celé zadarmo. V kempu i kolem něj se pohybuje množství toulavých psů, což zase vyhovuje Goranovi, který se brzy sčuchne s jednou fenou. Aspoň tu bude mít společnost, předpokládáme, že ho zítra tady opustíme.

V krámku kousek za kempem kupujeme pár pochutin, snídani na zítra, víno na večer a Goranovi párky, abychom mu aspoň jednou dopřáli víc než pár drobných zbytků.

DEN SESTUPU DO TJENTIŠTĚ

zapsala Géďa a Móňa

G: Ráno u jezera. Otevírám hlasitě zip od stanu, potichu to nejde. 5:30. Místo východu slunce mrak a větrno. Tak ještě chvíli. Pak už musím. Goran mě statečně doprovází. Najednou slyšíme padat kamení suťákem nad námi. Oba stuhneme, že by medvěd?! Trochu v mraku nad námi pod skalami se pohybuje stádo kamzíků nebo koz. Občas shodí šutr. Uff.

Zima ani není ale větrno a oblačno ano. Pomalu se objevují i ostatní, vaříme, sbíráme borůvky do kaše přímo u stanu.

Travnatou loučkou vyrázíme k jezeru Donje Bare. S místními, co spali vedle nás, jsme se rozloučili, ale cestou nahlédli i do jejich aut odstavených níže. Jedno byl upravený busík s nákladním prostorem a druhé “červené” Golf 1.

K jezeru přicházíme záhy, už je teplo, takže koupačka. V chajdě míjíme ubytované rybáře, terasa u chaty vypadá opuštěně. Kamenné schody ale vedou až k hladině jezera. Krásné osvěžení i s plaváním, skvělý pocit obklopení chladivou čirou vodou jezera je úžasný. Vaříme kávu, schneme…

M: Domlouváme se, že dnes sejdeme jen dolů do Tjentiště a počkáme na Karla s autem tam. 500 m dolů a 800 nahoru bychom dnes nedali.

Pozvolna tedy balíme a pak 2 hodiny sestupujeme bukových lesem s občasnými Loučkami. Na jedné pod mohutnou borovicí s plochým vrškem dáváme oběd a kocháme se výhledem na protější masiv Velkého a Malého Magliče.

Cesta stále klesá bukovým pralesem se spoustou popadaných velikánů porostlých choroši. Jeden stojící je u paty porostlý houbovým trsem. Goran sem tam odběhne po stopě, občas se ozve kvičení, ale vždy se vrátí bez kořisti a nezraněn.

Když dorazíme k silnici, která je dost frekventovaná, mám snahu vést Gorana na vodítku. Bezúspěšně, odmítá se hnout z místa. Tak ho necháme, ať si křižuje silnici ze stínu do stínu, tam a zpět a jen občas přivíráme oči, když uhne až těsně před autem.

G: No nic, silnice ubíhá a údolí se rozšiřuje. Goran žije. Ze silnice odbočujeme na cestu pro pěší a míříme k památníku 2.sv. války bitvy u Sutjesky. Je to zvláštní stavba plná trojúhelníků - muzeum, uvnitř zdi popsané jmény vojáků, červeně podtržených padlých je většina. Obrázky na zdech jsou lehce děsivě depresivní. Ale tak má asi muzeum války trochu působit - znepokojivě. Hned vedle je ještě betonový památník.

Pod ním u stromu čekají Vláďa s Terkou a s Goranem, se kterým se seznamuje místní fenka.

Pokračujeme dál až do kempu. Kemp působí jako čerstvě opuštěný, nicméně toalety a sprchy jsou funkční, jen trochu bince si člověk musí odmyslet. Poblíž je i velký betonový bazén napájený vodou z horské řeky - krásně čistá voda. Postavíme stany, dojdeme pro pivko a pak do obchůdku. Někdo se jde koupat, někdo využije neúplně udržovanou sprchu.

Taky se nám tu seběhla smečka psů. Kromě Gorana máme další tři. V kempu bydlí zjevně fena fen a nějaké její děti.

Kupujeme víno, děláme ohýnek. Potkáváme dva Čechy, jeden je motořkář co jede nějakou doporučenou nesilniční cestu Balkánem. Kemp se postupně plní třeba italskými cyklisty, karavany a různými auty. Za světla kempových lamp jdeme spát.