Den 4.
sobota 20. 8.
Přes Bregoć do zeleného pekla
Ráno před odchodem jdeme s Móňou nabrat vodu z pramene, který Míša včera objevil, bohužel si nerozumíme, do kterého udolíčka máme jít, takže se vracíme do pasu
promáčení od husté zeleně. Trasu zahajujeme prudkým stoupáním. Škrábeme se na nejvyšší kopec této oblasti - Bregoć (poi) (2014 m. n. m.).
Při výstupu se do nás pěkně opírá sluníčko, ale za kopcema vykukují mraky. Cesta nahoru je značená na 2 hodiny a ani s velkými batohy nám to netrvá o moc víc.
Nahoře fouká a převalují se přes nás mraky. Když zrovna zmizí, jsou v jednom směru slušné výhledy, v tom druhém je jen bílo. Pod vrcholem na závětrné straně
sedí skupina asi 15 místních turistů. Goran zajásá a rozeběhne se mezi ně somrovat jídlo. My slezeme o kousek níže a dáme si oběd. Už si říkáme, že se Goran přidal
k větší skupině, ale pak se k nám přiřítí s vyplazeným jazykem. Kromě mraků nám polední pauzu začnou znepříjemňovat také motorkáři, kteří se na řvoucích dvoutaktech
vyškrábali až sem, kvůli mlze se nemohou najít, jezdí sem a tam a zasmraďují vrcholky hor.
Po obědě se cesta drží ještě asi kilometr na hřebenu, pak se stočí do strany a začne prudce klesat, aby se o 100 metrů níž opět otočila a traverzovala stěnu, u které
bychom nečekali, že tam nějaká cesta povede. V půlce traverzu potkáváme dvě Němky, které říkají, ať si dáváme pozor, že před 20 minuta viděli medvěda. Ale že mají
zvoneček, takže všechno dobrý. Jdeme dál a nemaje zvoneček, cinkáme o kameny trekovými hůlkami a Géďa s Móňou zpívají. Objevují se čerstvé medvědí lejna a říkáme
něco o tom, že určitě budou plná zvonečků. Asi po 20 minutách narážíme na medvěda. Je asi 300 metrů od nás nahoře na kopci, žere borůvky a my jsme mu ukradený.
Jdeme po cestě dál, ohlížíme se, jestli se už na nás medvěd řítí, ale ten dál žere borůvky.
Když ujdeme další kilometr, uděláme si krátkou pauzu před stoupáním na Uglješin vrh. Medvěd už zalezl za kopec, zato kolem nás začíná hřmít a
objevují se první kapky. Šplhat se za této situace o 300 metrů výše na holý kopec se nám moc nechce. Při pohledu do mapy to vypadá, že když slezeme o 150 výškových
metrů dolů, mohl by se dát kopec obejít údolím, i když tam žádná cesta nevede. Chvilku to zvažujeme a několik dalších hromů rozhodne pro cestu dolů. Prudký sestup
dolů po kamenech a dále zarostlým udolíčkem ještě jde. Pak se dostaneme na suťový svah, přes který se snažíme přejít napříč, ale postup je tak pomalý, že to rychle
vzdáváme. Pouštíme se ještě níže do údolí a snažíme se stáčet do směru kolem hory. Zde nastává správné zelené peklo. Propletené stromy připomínají místy kleč,
kterou jsme se prodírali o den dříve, jen v listnaté podobě. Místy se prostě projít nedá a musíme ji obcházet hlubokými obklikami. Občas jdem temným pralesem,
občas se škrábem do kopce, že jdem skoro po čtyřech. 2 km dlouhá obklika nám zabere 3 hodiny. Když se konečně poslední prudkou strání vybrabeme zpět na cestu,
jsme všichni pěkně vyřízení.
Jsme kousíček od Gornje bare a pokračovat ještě k Donje bare další 3,5 km se nikomu nechce, i když by nám to zítra ušetřilo cestu.
Táboříme tedy u horního jezera (poi) hned vedle dvou místňáků, kteří sem přijeli na víkend. Večer s nimi chvilku pohovoříme (jeden umí slušně anglicky) (setkání
s medvědem je ani moc neudivuje) a dostáváme nějaké tipy na oblast kolem Magliće.
DEN SETKÁNÍ S MEDVĚDEM a ZELENÉ PEKLO
zapsala Danča
Den začíná idylicky. Po snídani jdeme k potůčku pro vodu. Míša poslal Vláďu s Móňou do jiného údolí, ale nakonec se najdem a tak vodu mají všichni (mokří… pozn. Géďa).
Balíme a vyrážíme vzhůru směr Bregoč. Je krásně, svítí sluníčko a všichni si stěžují na vedro. Kromě mě :-). Jdu v sandálech až na vrchol.
Nahoře na Bregoči potkáváme hodně turistů, jeden z nich nám udělá vrcholovou fotku s křížem a výhledem do mlhy, neboť mezitím stouply mraky. Mám podezření, že je
nějaká temná síla vaří v sousedním údolí.
VSUVKA: Komenský si stěžoval, že bible byla v jednom bodě špatně přeložena, a sice je uvedeno, že “svět vznikl z ničeho”, zatímco v originále je, že “svět vznikl
z neprojeveného jsoucna”. Při pohledu z kopce cestou vzhůru mě napadá,že takhle nějak musí vypadat “neprojevené jsoucno”. Krásné.
Scházíme z vrcholu do mraku a dáváme sváču v trávě. Najednou slyšíme zvuky motorů… týpci na motorkách!!! Čekáme kdy se vynoří z mlhy a přejedou nás.
Jdem dál… sestupujeme a sestupujeme…
Potkáváme dvě Němky, které nás upozorňují na medvěda. Mám strach. Přemýšlím, jak se zachovám tváří tvář medvědovi… Záleží na tom vůbec? Ne. Všichni házejí do pléna
vtípky na téma kterak býti sežrán medvědem. Super. Nějak se stalo, že jdu první. Možná je strategický obětovat toho nejslabšího. Stále sestupujeme otevřeným terénem.
Rozhlížím se všude kolem, pozornost 100%.
A najednou ho vidím! Otočím se na Míšu a jediný, na co se zmůžu, je: “Medvěd… co budeme dělat?!” “Nic”, odpoví suše Michal. OK, nebudu dělat hysterku, nechci se
přece znemožnit před svým klukem a jeho kámošema, že jo… našeptává mi ego. Míša s Vláďou tahají foťáky, aby zachytili tento výjimečný okamžik, setkání s medvědem.
Medvěd je asi 300 m(??) od nás, nebo spíš nad námi na kopci a zjevně je to kliďas. Uff… smíšené pocity… strach smíchanej s pocitem výjimečnosti. No kdo tohle zažije?
Medvěd ve volný přírodě!
Blížíme se k lesu. Mám pocit úzkosti. Do lesa není pořádně vidět a medvěd může číhat za každým stromem. Géďa zpívá, abychom medvěda upozornili na naší přítomnost.
Já to obdivuji, že ji v takovém okamžiku napadají nějaké písničky. Mě nenapadá vůbec nic. Michal konstatuje, že až tohle medvěd uslyší, určitě se vyděsí a uteče. Nechápu,
jak někdo může bejt tak cynickej. Cestu lesem jsme přežili a dostáváme se do sedla. Čeká nás výstup na Uglješin vrch. Nebo ne? Nad kopcem je bouřka. Tam nechceme.
Co to obejít? Není tam cesta, ale to dáme ne? Může to být horší než kleč?
Může. Les, kopřivy… suť… trní, neprostupný les… kleč! Kouzelný les. Jsme ztraceni uprostřed zelenýho pekla. Co je pravděpodobnější: potkat medvěda nebo šlápnout na minu?
Vlastně je to jedno, ale důležitý je vytvořit rojnici, abychom maximalizovali úspěšnost. Co teď? Máme na výběr: lopuchy s bažinou nebo vražedný výstup končící možná suťoviskem.
Volíme to druhé.
Pak si chvíli nic nepamatuju, mozek to raději vytěsnil. Pamatuju si až výstup borůvčím, ve kterým byly čas od času ukrytý medvědí hovna. Plazím se po čtyřech a už
nemám sílu ani sbírat borůvky. Jsem vyčerpaná, medvěd to bude mít jednodušší. V tom ke mně přileze Michal. Dá mi kouzelnou pusu a hned mám zase spoustu energie.
Nahoře je cesta… konečně! Teď už jen najít jezero a jsme zachráněni. Volíme bližší Gornije Bare.
Když přicházíme k jezeru, už tam kempujou dva místňáci. Zakládáme tábor kousek od nich. Všichni se jdeme vykoupat nebo umýt do jezera, kromě Michala. Voda se zdá celkem
teplá, protože vzduch je pěkně studenej. Ochladilo se. Zalejzám do spacáku a už odmítám vylézt. Ostatní jdou vyzpovídat k sousedům nějaký info. Skoro už spím, pak mě
probudí diskuze na téma teorie blesků a hromů. Cha cha… upadám do bezvědomí. Děkuju za tento další den, které jsem prožila velmi intenzivně. Život je super.