Den 7.
čtvrtek 10. 8.
Skaftafellsjökull, Fjaðrárgljúfur, papuchalkové, Þakgil
Ráno se vydáváme na kratší výlet k ledovci Skaftafellsjökull, který je od kempu asi 2,5 km po rovině. Přímo na ledovec se nedá jednoduše
dostat, protože podél něj teče poměrně divoká řeka, jak ledovec taje, a dole ústí do jezera. Na jednom místě se nám ale podaří si na
jeden výběžek alespoň sáhnout. Počasí není nijak nádherné, je zataženo a pofukuje, ale zatím aspoň neprší.
Po návratu přejíždíme do Fjaðrárgljúfur (poi),
což by mělo být hezké, nepříliš známé údolí kousek od Ring Road. Vše pro něj platí kromě toho, že je nepříliš známé. Už se také
dostalo na seznam cestovek, takže i sem proudí hodně turistů, a aby údolí nezničili, jsou zde zbudované cestičky mezi provázky.
Poměrně svižně procházíme podél údolí tam a zpátky a jedeme pryč.
Oběd si dáváme na malém parkovišti uprostřed lávového pole porostlého lišejníky. Fouká ale tak, že raději jíme v autě. Pak dojíždíme
do Víku a v bufetu v obchoďáku si dáváme kafe. Je tu poměrně narváno, ale během pár minut se celý prostor vyprázdní. Pravděpodobně tady
nějaké turistické autobusy dostali pauzu na prohlídku útesů, ale vzhledem k tomu, že silně fouká a k tomu lehce prší, tak byli všichni
v obchoďáku. My se počasím nenecháme odradit, dojíždíme na parkoviště nejblíž k pláži a vyrážíme pod útesy na lov papuchalků (poi).
Jdeme kousek po pláži, na kterou se valí velké vlny, až pod stometrové útesy a přes hromady kamenů přelézáme ještě o kousek dál na
plážičky skryté mezi nimi. Hned při příchodu objevujeme papuchalky sedící na útesech nad námi a brzy je jich kolem nás spoustu.
Mezi kameny nás moc dobře nevidí a díky tomu se k nim dostáváme na 10 metrů. Občas si nás některý z nich nevšimne a přistane
k nám na dosah. V útesech nad námi jich jsou stovky. K tomu skrz mraky začne prosvítat sluníčko a nad Víkem se dělá duha.
Cestou do Víku jsme zvažovali, ve kterém kempu zůstat na noc. Jeden je přímo ve Víku, další je asi
o 20 km dále pod vodopádem Skógafoss. Oba ale z fotek nevypadají moc lákavě a s přihlédnutím k množství lidí v těchto
oblastech se nám ani do jednoho moc nechce. Nakonec nalézáme ještě jeden kemp - Þakgil (poi). Leží asi 20 km severně od
Víku schovaný v horách. Vede k němu jen nezpevněná cesta, na kterou oficiálně smějí všechna auta, ale v některých
místech jsme za čtyřkolku skutečně rádi. Cestou ke kempu vidíme na jedné odbočce auto převrácené na bok. Zastavujeme u něj,
ale naštěstí už v něm nikdo není.
Kemp je krásně zapadlý mezi kopci, kromě pěkného zeleného plácku na stany je tu asi 8 chatiček a uprostřed sociálky. Na kraji ve skále
je pak jeskyně se stoly a kamny - místní společenská místnost určená na vaření ve špatném počasí. Tu s radostí využijeme, neboť celý
večer a celou noc prší a fouká silný vítr. I tady v údolí uzavřeném kopci, radši si moc nepřestavujeme, jaký vítr musí být v kempech
na pobřeží.