Vladimír Laš

Den 3.

čtvrtek 4. 8.

Cesta z Finse k chatě Rembesdalsseter

Počasí se ani po ránu nezměnilo, chvílemi prší a chvílemi vykukuje sluníčko. V půl desáté vyrážíme na cestu se stále stejně proměnlivým počasím. Nejprve přelézáme poslední visutý most a zvolna začínáme stoupat. Když zrovna neleje, kocháme se výhledy na ledovec Hardangerjøkulen, na jezera v údolí a na duhu. Cesta je velmi dobře značená červenými téčky a kamennými mužíky. Každou chvíli nás vede přes sněhové pole a my jen doufáme, že se pod námi neproboří.

Po překonání výšky 1500 m. n. m. se do nás pouští silný vítr a po zbytek dne se střídá se sluníčkem a deštěm. Děláme odbočku ze značené cesty a dobýváme kopec 1577 m. n. m., na kterém stojí nějaký domeček (možná meteorologická stanice). Tím zároveň dosahujeme nejvyššího body z celé naší cesty. Fučí tu sice ještě více, ale u stěny za domkem je jakés takés závětří na snědení rychlého oběda. Zároveň je odsud krásný výhled na velký kus ledovce a na jezero pod ním. Brzy se ale dostavuje další přeháňka a my rychle slézáme z kopce zpět na značku a pokračujeme v cestě kolem ledovce.

Cesta teď pokračuje vlnivým terénem, který velmi pozvolna klesá. O nějaký kilometr dál se kocháme vodopádem, kterým ledovcová říčka vtéká do jezera Ramnabergvatnet. Obcházíme 2 km dlouhé jezero a z kopečka scházíme k dalšímu (Nutanatvet), kde nás čeká překonání dnešní druhé řeky. Jeho první, větší část je bez problémů, neboť zde je opět visutý most. Přes druhé, menší rameno je ale lávka zlomená. Chvíli zvažujeme, jestli raději nezkusíme říčku přejít po sněhu, který ji kousek pod mostem překlenuje, ale představa proboření se do ní nás vrací zpět na zlomený most. Zábradlí z prohnutých prken a térák přes zlomenou podlahu navíc vypadají dostatečně pevně, takže přechod opatrně zkoušíme. Most naštěstí vydrží bez dalšího zhroucení.

Pokračujeme další hodinu až na okraj náhorní planiny, kde nás čeká sestup o 300 m níže. Těsně před okrajem konečně přestane drobný deštíček a pustí se do nás pořádná přeháňka s kroupami, která nás důkladně promáčí. Sestup má dvě části. První je poměrně pohodová, mírná, převážně po dlouhých šikmých skalkách. Druhá část je velmi prudká po kamenech a rozpraskané skále prorostlé travou přímo dolů. 0,5 km nám trvá asi 3/4 hodiny. Značně uchození a promáčení se dostáváme k chatě Rembesdalsseter (poi) zvědaví, jestli ještě budeme muset jít hledat místo na stan, nebo jestli v ní půjde přespat.

Nakukujeme do menší ze dvou chatek, ve které nikdo není, ale z cedulí to vypadá, že se tu spát smí za nějaký poplatek. Jsou tu 3 palandy, kamna, dřevo a vedle místnost se zásobami jídla. Zatápíme v kamnech, rozvěšujeme mokré věci a čekáme, jestli nás někdo přijde vyhodit. O chvíli později přichází jeden Němec a za ním paní domácí z druhého domku (který je hlavní, je v něm více místa a knihy pro registraci). Ta nám vysvětluje, jak to tu celé funguje (ne všechno hned pochopíme, zapsat se se nám podaří až na druhý pokus), že tu spát rozhodně můžeme, a když přijde víc lidí, musíme se všichni nějak vejít. Vaříme si v teple večeři rádi, že nemusíme být na dešti. Dorazí ještě jeden německý pár, ale v osmi se stále pohodlně vejdeme. Ve vedlejším domku je lidí asi výrazně víc.