Vladimír Laš

Den 4.

pátek 5. 8.

Cesta kolem jezer Rembesdalsvatnet a Skytjedalsvatnet

Ráno nás budí sluníčko, ačkoliv mraků se po nebi honí dost. Balíme v chatě věci, které nijak extra neuschly, a vydáváme se na cestu. Od paní domácí jsme se dozvěděli, že západní cesta kolem jezera Rembesdalsvatnet se nedá projít (asi se utrhl kus ledovce a rozbil hráz, nebo tak něco). Vydáváme se tedy východní cestou, kde by měl být již nový most, který není značený v mapách.

Cesta je to krásná, přes kameny a skalky nahoru a dolů, ale rychlost se snižuje asi na kilometr za hodinu. Po hodině cesty se dostáváme k prudké řece, která se řítí z ledovce do jezera. Nový most tu skutečně je, celokovový a dostatečně bytelný. Na druhém břehu začínáme po kamenných terasách stoupat údolím vzhůru. Na jedné z teras si dáváme na sluníčku časný první oběd a po dvanácté dolézáme na křižovatku s hřebenovou cestou. Po ní se pouštíme na jihozápad a naše rychlost se vrací k normálu.

Urazíme po cestě pár set metrů a před námi se vyloupne krásné modré jezírko, do kterého zasahuje sněhový jazyk. Géďa s Móňou neodolají a jdou se vykoupat. Pak pokračujeme po hřebenu dále a před námi se otevírá pohled do hlubokého údolí s fjordem (cca 1000 metrů pod námi). Po klesajícím hřebenu sestupujeme k jezeru Skytjedalsvatnet, kde si dáváme pauzu na druhý oběd a vyhříváme se na sluníčku. Odtok z jezera musí o kus dál padat z útesu dolů do fjordu, ale bohužel na něj není vidět.

Po jídle přejdeme po mostku odtok z jezera, za ním překonáme bažinatou plošinu a prudkým svahem se škrábeme vzhůru. Při tom se zatáhne, začne pršet a krom pár chvilek už dnes nepřestane. Vyfuníme 300 výškových metrů, dostaneme se na náhorní plošinu a zvolna stoupající cestičkou pokračujeme ještě asi 2 km. Tam u dvou malých jezírek nacházíme plácek (poi), ani úplně rovný, ani úplně suchý, ani úplně v závětří, přesto na místní poměry dost dobrý na postavení stanů (další den se nám potvrdí, že lepší bychom už nepotkali).