Den 15.
úterý 25. 9.
Údolí sopek - Andagua, Sopora
Ráno se budíme po osmé a koukáme, kde jsme to vlastně skončili. Celý kopeček, na kterém spíme, je porostlý nejrůznějšími
kaktusy a jak časem zjišťujeme, kaktusový je celý tento kraj. Postupně si je vrážíme do rukou i nohou, některé při
vyndavání nechávají v prstech desítky malých ostnů, jiné se zas zarazí půl centimetru pod kůži a díky zpětným šupinkám
nejdou vytáhnout. Červené poďobané ruce a nohy, které předtím měli na svědomí muchničky, teď plynule přejdou
v píchance od kaktusů.
Zvolna balíme stany (s vlhkostí tu není problém, sluníčko pálí až až, zato je všechno strašně zaprášené)
a přesunujeme se zpět na náměstí. Nyní ho teprve vidíme v celé kráse. Většinu náměstí zabírá park s kašnou uprostřed
a všude po parku jsou stromky sestříhané do nejrůznějších soch. Usazujeme se na lavičce, v jednom ze spousty malých
krámků si kupujeme placky (8 ks za 1 S) a koláč sýra (za 5 S) a bavíme se s místním starostou, který nám vykládá,
co je tu v okolí k vidění a ukazuje nějaké fotky. Máme nyní 3 možnosti, co v následujících třech dnech dělat. Buď
se vydat širokým údolím k jihu a pokusit se dostat do kaňonu Colca, nebo udělat třídenní trek
po okolí, nebo zůstat tady a udělat tři jednodenní výlety bez baťohů. Nakonec se rozhodujeme pro třetí variantu.
Ubytováváme se v hostelu, kde máme výhled na náměstí a stojí 10 S. Sice neteče teplá voda (snad proto, že v celém městě
nejde elektřina), ale člověk nemůže chtít všechno. Necháváme věci v hostelu a nalehko se vydáváme do Sopory
- vesničky pár kilometrů na jih, u které mají být jakési předkolumbovské pohřební mohyly. Vede do ní silnička, ale o té
zatím nevíme, tak se vydáváme odhadem někam mezi kamennými zídkami a políčky. Cestičky nás ovšem pořád stáčejí špatným směrem dolů do
údolí, takže po hodině a půl chůze přicházíme k lávovému pruhu, který tady nemáme šanci přejít. Vracíme se tedy podél něj
zpátky až k malé cestičce, která nás přes pruh lávy zavede na Cerro Accompampa, nevelkou sopku, ze které je
však dobře vidět po celém okolí. Výstup na ni nám ještě zpříjemňují dva kondoři, kteří využívají termiky nad kopcem
a vozí se vzhůru. Ze sopky dobře vidíme silničku vedoucí do Sopory, ale také pruh lávy, který budeme muset
přelézt.
Spouštíme se dolů a přes ostré šutry lávového pruhu se prodereme na silničku. Po ní pak během půl hodinky dorazíme
do Sopory. Pohřební mohyly však nikde nevidíme, i když v mapě jich je kolem vesničky značeno celkem dost.
Po nějaké půl hodině hledání narážíme na jakousi hromadu šutrů, kterou prohlašujeme za mohylu a vydáváme se na cestu zpátky
(Dond s Králíkem ještě chvilku hledají a najdou přeci jen o něco lepší). Začíná se pomalu smrákat a větší část asi
pětikilometrové cesty zpátky jdeme ve tmě. Naštěstí je téměř úplněk, takže je na cestu velmi dobře vidět. Do Andaguy
dorážíme krátce po sedmé, uvaříme si večeři na betonových schodech a zábradlí na dvorku hostelu a po nějaké lahvince
"Exportation" jdem spát.