Den 4.
úterý 31. 5.
Hora Melidaou, chata Kalerghi
vzdálenost: 14,5 km, stoupání: 440 m, klesání: 750 m
Ráno vyrážíme opět před devátou. Míříme údolím na východ mírně z kopce, což zde znamená, že přelézáme jednu skalnatou
špičku za druhou, ale sestup je vždy o něco delší než výstup. Za hodinu se nám otevírá pohled do dlouhého údolí
na jih. Je zde více známek civilizace, tzn. více salaší a pítek pro kozy. V jedné jeskyňce tu Terka objevuje v díře
lebku s dlouhýma rohama, pravděpodobně kozy bezoárové.
Cesta pak začíná mírně stoupat směrem k vrcholu Melidaou, ale je pěkně rovná. U jednoho menšího sněhového
pole roztavujeme ještě jednu várku sněhu, kdybychom večer nenašli vodu. Potkáváme tu jednoho osamoceného turistu běžícího jen tak
nalehko a o kus dál pár zřejmě z Německa jdoucí v protisměru naší trasou. V jednu hodinu dolézáme na nejvyšší bod cesty
kousek pod vrcholem Melidaou (2100 m. n. m.). Ještě se naposled kocháme pohledem dozadu na hory, neboť před námi
jsou mraky a není téměř nic vidět. Pak začínáme sestupovat dolů.
Asi tak ve výši 1750 m. n. m., když se dostaneme z hřebene dolů a přestane foukat vítr, si dáváme oběd a po něm pokračujeme
v sestupu až na 1500 m. n. m. Zde se horská kozí cestička napojuje na silničku sjízdnou pro jeepy. Stojí tu altánek a je z něj
výhled na větší část silničky vedoucí úbočím kopce až k chatě Kalerghi, což by měl být náš dnešní cíl.
Vydáváme se po silničce, a i když má občas celkem slušný sklon, proti stezkám v horách tu cesta odsýpá poměrně rychle.
V půl šesté přicházíme ke Kalerghi. Ještě ani nesundáme batohy a už přichází pán s dvěma skleničkami rakie a zve
nás dál. Vcházíme do luxusně zařízené chaty (kterou postavili a provozují Rakušani) a dáváme si čaj. I když je chata určena
pro turisty, pán umí pouze řecky a asi 6 slov česky (snad před 35 lety pracoval v Praze). Chvíli po nás
přicházejí dva Angličani a ubytovávají se. Ptáme se také na cenu za ubytování, a když se dovídáme € 15 za osobu, rozhodneme
se zůstat (později se ukáže, že pán nám k tomu bez ptaní připraví i večeři a snídani, které si také naúčtuje, takže ve výsledku
zaplatíme za dva € 80).
Před chatou chvíli pozorujeme orlosupy kroužící nad kaňonem a hory v zapadajícím sluníčku.
Při večeři se bavíme s Angličany, z nichž jeden sem jezdí pravidleně a popisuje nám dobré místo na spaní u kapličky na cestě
podél pobřeží. Zároveň nám důkladně a poměrně složitě popisuje, kde tam je pramen s vodou. Máme ovšem potíže tento popis
celý pochytit. Po večeři sedíme vevnitř se džbánkem vína a hrajeme kostky.
- Flóra na horách - Většinu rostlin se tady řídí heslem
"když je to zelené, tak to píchá"
. Ve vysokých horách počínaje
"mechy"
, na které se nedá sednout, přes nízké keříky, které z kopce vypadají jako travička, ale pak je problém přes onen plácek
přejít a neroztrhat si kalhoty, a čím blíže k moři, tím se rostliny zvětšují a trny s nimi. Jen občas jde najít místo,
na kterém roste normální tráva a je dostatečně rovné na stan. Na horských loučkách jsou pichlavé keříky doprovázeny
nejrůznějšími barevnými kytičkami, v nižších oblastech lze v místech s dostatekem vody vidět velké růžové keře.