Kréta 2011

Den 5.

středa 1. 6.

Samaria, Aghia Roumeli

vzdálenost: 24,9 km, stoupání: 150 m, klesání: 1770 m

Vstáváme před sedmou, neboť na sedmou máme přichystanou poměrně luxusní snídani. Pak si zabalíme a vyrážíme po silnici od chaty dolů. Po pravé straně se nám otevírá pohled na planinu Omalos, na kterou silnice ústí. Takhle z výšky to vypadá jako poměrně nudná placka protkaná silnicemi. Asi v půlce sestupu se E4 odpojuje od silnice a míří po hřebínku přímo ke vstupu do Samarie. Docházíme tam před desátou, kdy tam už sice nejsou žádné extrémní davy turistů, na druhou stranu sami tu rozhodně nejsme. Chvilku sedíme u vstupu a čekáme, až se udělá nějaká díra mezi turisty. Pak si kupujeme lístky po € 5 a vyrážíme dolů do kaňonu, právě ve chvíli, kdy přijíždí autobus plný anglických slečinek.

Sestupujeme do údolí a cestou jsme relativně sami. Teprve když dosáhneme dna kaňonu, doženou nás angličanky. Sedáme si vedle cesty a čekáme, než nás kvokající zástup přejde. Pak pokračujeme dále. Chvílemi sami, chvílemi s pár dalšími lidmi, ale naštěstí to nejsou žádné hrozné davy. Na dně kaňonu se postupně objevuje potok, první přirozená tekoucí voda, kterou tady vidíme. Ovšem je vidět, že podloží ani tady není moc kompaktní. Potok není nijak malý, přesto občas zvládne zmizet a objeví se třeba až za několik kilometrů.

Kolem jedné docházíme hlubokým údolím do opuštěné vesnice asi na půli cesty, kde si dáváme oběd. Po cestě dále hluboký kaňon občas přechází až do soutězek, některé působí skutečně monumentálně. Jen ten nejslavnější, který má na šířku jen 3 m je takový dvacetimetrový prdík, se kterým se může měřit lecjaká puklina v Kokoříně. Dojem z kaňonu také mírně kazí to, že po celou dobu je podél cesty tažena tlustá plastová hadice s vodou. Asi tu už někdy muselo hořet, protože protipožárních opatření tu je skutečně hojnost.

Kolem čtvrté hodiny dorážíme na konec kaňonu a o pár minut později do městečka Aghia Roumeli. Nevede sem žádná silnice, městečko je přístupné pouze lodí (a pěšky Samarií či přes útesy). Je tu pár desítek domů, z nichž třetinu tvoří hotely a zbytek restaurace. Městečko žije z toho, že se každý den ze Samarie vyvalí banda turistů a v restauraci čeká, až si pro ně přijede nějaká loď.

My se zabydlujeme v jednom hotýlku (€ 30 za pokoj) a pak na pláži pozorujeme, jak poslední dnešní loď polyká dav turistů. Poté si jen tak nalehko vyběhneme 150 výškových metrů k jakési zřícenině hned nad městem. Po návratu zajdem na večeři a jdem spát.

  • U východu ze Samarie se nachází klec, ve které je "kvokavec" , který nás oblažoval svými zvuky celou dobu v horách, takže si ho můžem konečně pořádně prohlédnout.