Vladimír Laš

Den 2.

sobota 11. 9.

ze Sevaberdu k jezeru Akna Lich

Po tříhodinovém letu, při kterém se prakticky nedá spát, přistáváme po půl páté v Jerevanu (tříhodinový časový posun). Vyměňujeme si peníze v automatu, který má pár skvělých vlastností, např. se sám od sebe resetuje či mluví jen arménsky. Stoupáme si do fronty na odbavení. Víza máme koupená přes Internet za 15 $, tady by se dala koupit za 3000 AMD. Fronta trvá tři čtvrtě hodiny, takže po vyzvednutí batohů se z letiště dostáváme až kolem šesté.

Tady se na nás ihned sesype houf taxikářů. Jelikož taxíkem chceme jet, vyptáváme se, za kolik nás odvezou do Sevaberdu. Nechápavě na nás zírají a netuší, kde to je. Když svou žádost opakujeme, konzultují to s kolegy. Pak vytahujeme mapu a ve výsledku stojí nad naší mapou 7 taxikářů a jeden policajt a dohadují se, kde to je. Úplně jisti si nejsou, nicméně slibují, ž nás tam za 20 000 AMD odvezou. Souhlasíme a pět se nás skládá do jedné oktávky (což je tu mezi taxiky asi nejlepší auto).

Přejedeme Jerevan a zastavujeme u pumpy, abychom nabrali benzín do vařičů (2 l za 900 AMD) a koupili nějaké lahve s vodou. Další cesta do Sevaberdu je mnohem zajímavější. Řidič co chvíli zastavuje a vyptává se okolních, kam má jet. Ze začátku to jsou pětiminutové konzultace, pak už jen pokřikuje z okénka, jestli jede správně. V půl osmé (po 65 km) dorážíme na místo. Řidič se pokouší smlouvat o zbytku ceny a jelikož cesta byla skutečně ošklivá (více děr než asfaltu), dáváme mu 5000 navrch.

Sevaberd je pastevecká vesnička s asi 20 hliněnými baráky, ale údajně je tu i škola. Snídáme za vesnicí vedle hřbitova, přebalujeme batohy a v půl deváté vyrážíme po cestě vyježděné džípy a náklaďáčky na východ do kopce. Na dnešek máme v plánu vylézt 1000 m převýšení k jezírkům pod sopkou Gehmahan (Гехмaхaн), které jsou kolem 3000 m. n. m. Kopec není až tak prudký, ale vytrvalý a po probdělé noci a s těžkými batohy nám to moc neleze. Jednou zastavujeme na svačinku a máme co dělat, abychom neusnuli.

Je pod mrakem, občas spadne pár kapek a když fouká, je slušná kosa. V poledne, kdy máme za sebou něco přes půlku výšky, procházíme kolem jedné "jurty" (Jurty tady nikde nejsou klasické kulaté, všude se jedné o vojenské "hangáry" ). U ní stojí dvě paní a jeden kluk. Chvíli na sebe koukáme a pak se pouštíme do konverzace (jediný Králík z nás umí rusky, takže jakákoliv konverzace probíhá přes něj. Z nich umí rusky taky jen jedna žena). Po pár větách o další cestě (spíše společenských, neboť víme, kam jít) nás zvou na kafe. Mají tu 3 stany, které jsou ale v dost špatném stavu a musí protékat. Přes půlku střechy mají natažený ještě igelit navíc. Sedáme si kolem malého stolku a dostáváme kafe. Servíruje ho nejprve mužům, pak ženám. Na vaření tu mají plyn a vodu prý vozí z Jerevanu, místní je špinavá. Ke kafi dostáváme sušenky a bombóny, takže dávat jim na oplátku čokoládu asi nemá příliš smysl. Na nabízeného panáka říkají, že tady ženy vůbec nepijí. Mají ale radost z časopisů (které jsme chtěli vyhodit po výstupu z letadla, ale neudělali to). Jsou sice česky, ale baví se nad obrázky.

Po kávičce pokračujeme ve výstupu. V půl jedné si dáváme oběd a po něm docházíme až k jezerům. Jedno je vyschlé úplně a ve druhém je zbytek zelené vody. Z toho večeři neuvaříme. Přemýšlíme, kam dál, a rozhodujeme se dojít k jezeru Akna Lich (Кахчгёль), které je asi 4 km daleko a vyschlé určitě nebude. Mezitím přijíždějí na koni dva kluci, jeden z nich umí špatně rusky. Ukáží nám ale "pramen" , což je sice také stojatá voda na kraji jezera, ale o něco čistší a asi by šla pít. Přesto pokračujeme k dále jezeru.

Kluci nás značnou část cesty doprovází a časem si přivedou i třetího, který umí rusky líp. Vypadne z nich, že by chtěli naše trekové hůlky, prý na obranu beranů proti vlkům. Odmítáme a odmítáme i nabídky na projížďku na koni. Kolem páté docházíme k jezeru. Jsou u něj sice další 3 party se stany (a auty), ale jezero je velké, takže z druhé strany jsou stěží vidět. Voda je celkem čistá, po převaření či dezinfekci ji pijem. Uvaříme večeři a v půl osmé jdem spát.