Vladimír Laš

Den 8.

středa 24. 8.

Sarajevo

Ráno vstáváme v šest, jednak proto, abychom viděli stejně dobrý východ slunce jako včera západ, ale hlavně proto, že nám v deset jede autobus a musíme se do té doby dostat do Tjentiště. V sedm dáváme batohy Karlovi do auta a ten nás na dvakrát svaží dolů obdobně jako převčírem nahoru. Dolu to stihneme za dvě hodiny, přeci jen tu nejhorší část silnice přejdeme jednou pěšky. Dole se loučíme s Karlem, který odjíždí za rodinou do Chorvatska, my si kupujeme pár dobrot v krámku a hodinu čekáme na autobus. Ten přijíždí přesně na čas, je to opět mikrobus, do kterého se stěží vejdeme, ale lístky koupené přes internet bez problémů fungují a tentokrát po nás nechce ani "taxu", ani poplatek za bagáž. Za 2 hodiny jsme v Sarajevu.

Přijíždíme na stejné nádraží nedaleko letiště, ze kterého jsme odjížděli. Pomocí trolejbusu (za 1,8 KM) se za další hodinu dostáváme do centra, kde máme přes Airbnb rezervované ubytování (poi) (předtím musíme po okolí ulovit volnou WiFi, abychom zjistili, jak se do domu dostat). Trojpatrový byt velmi originálně vybavený různými starými zařízeními nás v centru Sarajeva vyšel na 2500 korun za všechny. V některých oblastech se Bosna ještě západu nepřiblížila.

Dáváme si sprchu, v kavárně za rohem pozdní oběd a první bosenskou kávu. Odpoledne pak strávíme pobíháním po starém městě, které nejvíc připomíná Istanbul. V sedm si zajdeme na večeři. Ceny vypadají podobně jako v západních městech, než si člověk uvědomí, že jsou v markách a ne v eurech, takže za polovinu. Večer si ještě zajdeme do kuřácké doupěte na šíšu a v bytě chvíli posedíme u vína.

DEN ODCHODU Z HOR

zapsala Géďa

Ráno, no možná ještě noc. Mám pocit že kolem mě jen na karimatce a pod hvězdami obchází kdosi s baterkou. No nic, dělám že spím, jsem přikrytá spacákem, ať mě neotravují komáři, tak nic nevidím. Hvězdy jsou neuvěřitelně krásné, hluboké. Ráno pod širým nebem přichází pozvolna, pomalu se rozednívá, nebe se začíná barvit. Slunce vychází.

Na spacáku jsou kapky vody, ale stálo to za to. Místo, kde poštěstí pozorovat krásný západ i východ v horách, je magické. Krásné rozloučení s putováním v horách.

Ještě snídaně. Dozvídám se od Karla že nočním chodcem s baterkou byl on. Odnášíme lehké batohy do auta a vyrážíme. Tentokrát skupina Vláďa, Terka a Móňa s Karlem autem dolů, my bez batohů zatím pěšky. Dostáváme se pod mýtnou bránu, tam někde nás Karel nabírá a sváží k ostatním na zastávku autobusu do Tjentiště.

Tam si někdo dává zmrzlinu, jinak čekáme na autobus, Karel se s námi loučí a vyráží za rodinou na dovolenou. Bylo to moc fajn. Bezva že i Karel si mohl chvíli užít hory a my využít služeb jeho auta. Díky. Mikrobus dorazil. Chvilku to vypadalo že se tam nevejdeme ale nakonec se sezením na klíně to dopadlo a do Sarajeva na autobusové nádraží jsme dojeli.

Odtud pokračujeme dalším autobusem do centra města Sarajevo. Při cestě busem sledujeme domy, na který je patrná válka. Zvláštní pocit. Konflikt kterému nerozumím. Kniha Total Balkán napovídá mnohé, ale stejně to byla zbytečná válka. Hřbitovy jsou toho němým svědkem.

Na ubytování jdeme na dvě party, je pro pět a nás je šest. Ale vypadá to v pohodě, nikdo nás nezkontroluje. Danča s Míšou se mezi tím najedli, ostatní jdeme na jídlo po sprše. Procházíme Sarajevo, dáváme kafíčko, část pro turisty láká množstvím obchůdků nejen se suvernýry ale i spoustou laskomin. Jdeme na nejbližší vyhlídku.

Návštěva obchodu je vtipná, nejdou jim karty, spousta cizinců a hlavně Čechů řeší, že nemají za co nakoupit, což vytvoří velkou frontu. Večer se scházíme na večeři. Místo restaurace je zajímavé, v podstatě je to vnitroblok, spousta světýlek, příjemné prostředí venku. A taky spousta koček. Já, Terka a Móňa si dáváme tři jídla dohromady.

Večerní návštěvu zakončujeme v čajovně, dáváme dýmku a čaj. Pohodový večer. V bytě ještě popíjíme víno, děláme checkin na odlet, povídáme.