Den 7.
pondělí 8. 8.
Od chaty Vivelid k jezeru Lonavatnet
Ač podle předpovědi má být dnes hezky, po ránu je mlha a mrholí. Po snídani nazouváme téměř suché boty, ještě teplé od sušáku, a vyrážíme
dále. Nejprve si jdeme prohlédnout kaskády nad chatou na řece Veig, poté jdeme po značce podél řeky Vivo
směrem na chatu Stavali. Ze začátku musíme přes pár bažinek, ale brzy se cesta dostane na pevnější podklad a zbytek dne už bažiny přecházíme
spíše výjimečně.
V půl dvanácté si dáváme první oběd, pak přejdeme
"vesničku"
Vivheller a klesneme k jezeru Reinavotni, u kterého je cesta
značená divným výběžkem do vody. Ukáže se ale, že se jedná o normální most přes odtok, který ústí na kamennou hráz, a mapa je spíše nepřesná.
Kousek za jezerem se zastavujeme na skalce vyčnívající nad údolí a vaříme si kafíčko. Mraky se roztrhají a konečně vyleze sluníčko. Další postup tak
zpomalí neustálé rozhlížení do všech směrů. Daleko za námi se nám podaří zahlédnout i kus ledovce Hardangerjøkulen, kolem kterého jsme šli.
Za sluníčka dorazíme až na kamenitou pláň s rozcestníkem, u kterého si dáváme druhý oběd. Po stupňovitých kamenných terasách scházíme k jezeru
Lonavatnet, kde se rozhlížíme po plácku na přespání. Ten nalézáme v údolí přitékajícího potoka. Krásný, rovný a suchý travnatý
plac (poi), který bychom v místní krajině nečekali.
Nachází se hned vedle jiného plácku, na kterém krkavci hodují na chcíplé ovci. Až do rána jsou pak nervózní z naší přítomnosti, krákají na nás
a bojí se, že jim ovci sežereme. Móňa s Géďou se jdou ještě vykoupat do jezera a poté máme první večeři, kterou jíme venku a nemusíme se krčit někde pod střechou.
-
Terka najde na zemi zubní kartáček, který Móňa vezme a o půl hodiny později ho předá norské rodince. S tou se potkáváme 2 dny a stanují kousíček od nás.
- Terku na cestě podél jezera Reinavotni bodne včela a nateče ji ret, že vypadá jak masa Bob. Po zyrteku naštěstí splaskne.