Vladimír Laš

Den 7.

úterý 23. 8.

Maglić

Dnes máme v plánu dobýt Maglić (poi), nejvyšší horu Bosny. Počasí na to zatím není ideální, u nás sice svítí sluníčko, ale Maglić je zahalený v mracích. Stany necháváme stát a nalehko vyrážíme vzhůru.

První část cesty je dost monotónní. Na druhé straně jezera začíná cesta, která prudce stoupá přímou čarou po svahu hory od jezera (1550 m. n. m.) do sedla ve výšce 2120 m. n. m. Vylézt do něj trvá přes hodinu a půl a jediné, co se při výstupu dá sledovat, je vzdalující se jezero. Díky mrakům nám aspoň není vedro.

V sedle si dáváme chvilku pauzu a rozhlížíme se. Na východ není kvůli mrakům vidět téměř nic, na západ přes jezero je výhled poměrně slušný. Cesta dál pokračuje po hřebenu, občas mírně klesá, ale stoupání převažuje. Tímto způsobem se jde až na Veliký Maglić. Ten je s výškou 2389 m. n. m. nejvyšší horou pohoří, ale je v Černé Hoře, zatímco o 3 metry nižší Maglić ležící o půl kilometru severně je již v Bosně. Na Velikém Malići jsme v mracích, takže se tu dlouhou nezdržujeme a pokračujeme dál, mírně z kopce přes hranici do Bosny a pak vylézt na Maglić. Zatímco Veliki Maglić je zaoblený kopec se stěží určitelným vrcholem, Maglić je skalnatá špička, na kterou se při výstupu pár metrů musí lézt. Nic složitého, ale je třeba používat ruce. Po třech a čtvrt hodinách od startu dorazíme na vrchol. Obědváme a rozhlížíme se po okolí. Při příchodu vidíme pouze na stranu k jezeru, ale postupně se mraky začnou trhat a občas se objeví i výhled na druhou stranu.

Při cestě zpátky se pak mraky rozpadnou úplně a máme výhledy až k řece Piva na východní straně pohoří. Zpět jdeme stejnou cestou jako nahoru, na nějaké obchůzky nemáme dost času. Slézání ze sedla dolů k jezeru je ještě úmornější než cesta nahoru, sice není tak namáhavé, ale chybí už ranní elán.

Ke stanům přicházíme po 2,5 hodinách celý natěšení na koupání a pivo. Dopřejem si obého, pak zabalíme stany a vydáme se zpět známou cestou na Prijevor. Tam dorážíme v sedm hodin, chvíli přemýšlíme, kde tu přespat, nakonec se rozhodujeme pro malý plácek asi v půlce cesty na nedalekou rozhlednu. Není tu sice dřevo na oheň, ale zato jsou tu krásné výhledy do okolí. A jelikož k tomu zapadá slunce a chvíli na to i měsíc, pochvalujeme si volbu místa.

DEN MAGLIČŮ!

zapsala Móňa

Budíme se jako obvykle kolem 7, jó už jsme staříci a nemůžeme dospat. Vydatně snídáme a v 8:15 vyrážíme dobýt nejvyšší horu BiH - Maglič (2.386 m.n.m.) přes Velký Maglič (2.389 m.n.m.) v Černé Hoře.

Od jezera prudce stoupáme nejprve bukovým lesem a pak střídavě suťoviskem a klikatou pěšinou v trávě. Vystoupáme 650 metrů na 2 km. Pohledy zpět na Trnovačko jezero jsou nádherné, Maglič před námi má vrchol stále v mraku. Dál se cesta (pěšina) vine celkem příjemně po úbočí kopce a přes sedla. V jedné rokli (Karu/dolu?) má být “Glečer”. Z ledovce však zbyl jen špinavý flek sněhu o rozměru cca 10 m?

Veliki Maglič je stále v mraku, tak po vrcholové fotografii, která mohla vzniknout dole na parkovišti, plynule pokračujeme dál, na o tři metry nižší Maglič. Sedlo je překvapivě hluboko a následný výlez - kousek opravdu po skále po čtyřech, dává správný pocit dobytí nejvyšší hory. Také se zde točí jako korouhvička bosenská vlajka dozdobená expedičními samolepkami. Po vrcholové fotce na samospoušť se dáváme do jídla. A zase nás vyruší vrčení motoru! To snad není možné, sem nemůže vyjet žádná motorka! Ne, ale donést si dron v batohu a pořídit vrcholovou “fotku” z nadhledu místní borci zvládli.

Končíme tedy oběd i kochání výhledy a vydáváme se na zpáteční cestu. Já si konečně všímám skalního okna (ostatní ho obhlédli už cestou tam). Párkrát se zastavujeme a sluníme a dáváme odpočinout kolenům, protože sestup není o nic snažší než výstup.

Po šesti a půl hodinách, kdy jsme na 10,5 km nastoupali a sestoupali 2x961 výškových metrů přicházíme zpět do kempu u jezera. Koupeme se, popíjíme pivo a kolu. Vaříme kafe a polévku a pomalu balíme. Cca o půl páté vyrážíme na Prievor. Jdeme pomalu ale jistě!

Poslední tábor v horách rozbíjíme na vršku cca 300 m od parkoviště odkud je krásný rozhled. Na jedné straně se tyčí oba Magliče, na druhé zapadá slunce za rozeklané vrcholky hor táhnoucích se do nedohledna. Někdo staví stan, my s Géďou a Karlem volíme spaní pod širákem. Nad námi hvězdné nebe a v srdci smutek, že zítra musíme hory opustit.

Večerní vaření, pak kytara, zpěv, oheň v lihovém vařiči. Lihu se můžeme zbavit, krásně hoří a navozuje atmosféru planoucího ohniště.