Vladimír Laš

Den 6.

pondělí 9. 8.

Ráno vstáváme už v sedm, neboť v osm máme být na úřadě, abychom dostali imigrační razítko. Venku prší a celá obloha je zatažená. Autobusem jedem do centra a před úřadem se setkáváme se Sergejem. Na úřadě to však nejde vůbec snadno a po půl hodině vyjednávání dosáhneme pouze toho, že nás úředník posílá na jiný úřad. Důvodem prý je divná adresa našeho bydliště, která patří pod jiný úřad. Dvěma autobusy odjíždíme na druhý konec města a tam mezi výkopy nacházíme správné dveře. Bohužel, otevřeno mají jen v úterý, středu a pátek od tří do šesti. Vzdáváme pro dnešek shánění razítka a vracíme se do bytu zabalit si věci, neboť i přes hnusné počasí jsme se rozhodli vyrazit na Mutnovský vulkán (Мутнобская). Tentokrát i se Sergejem jako průvodcem.

Sergej přijíždí s taxíkem ještě dříve, než si stihnem doma zabalit. Rychle posbíráme zbylé věci a nacpeme se do mikrobusu. Ten nás za 1800 rublů odváží ke 150 km vzdálené geotermání elektrárně pod Mutnovskou (elektrárna se nachází o něco severněji než je zakresleno v mapě - zřejmě jde o její nový blok). Cesta nám trvá přes 3 hodiny, neboť asfalt vede jen asi do poloviny vzdálenosti, pak je již jen prašná silnička. Cestou je všude kolem nás mlha a mraky, ale i tak poznáváme, že krajina postupně přechází z lesů a travin až k jakémusi měsíčnímu povrchu.

Ve dvě hodiny vylézáme u elektrárny z auta. Neprší, ale mrholí, neboť jsme v mracích. Pod Sergejovým vedením se vypravujeme vzhůru zeleným svahem. Rostliny brzy zmizí a my jdeme po jakési polovyšlapané cestičce po hlíně, štěrku a kamenech. Často přecházíme po sněhových polích. Z okolí toho příliš nevidíme, ale aspoň neštípou komáři. Asi po dvou hodinách chůze s velmi mírným stoupáním zastavujeme a Sergej nám ukazuje zaraženou železnou rouru v zemi, ze které tryská pára pod velkým tlakem - zřejmě jakýsi zkušební vrt z elektrárny. Když do roury hodíme kámen velikosti pěsti, vylítne zase ven.

Jdeme dál a asi 30 minut stoupáme do prudkého kopce, než vylezeme na jakousi náhorní planinku. Tam obědváme, necháváme tu batohy a dále se vypravujeme nalehko. Nejprve jdeme po vrstevnici kolem dokola kopce, až se po pravé ruce otevře celkem pěkné údolí. Mlha se trochu roztrhne, takže do něj vidíme. Povrch je kamenitý se sopečným pískem. Tady teprve začíná samotné stoupání na sopku. Lezeme nejprve prudce vzhůru po vulkanickém písku, pak přes údolí přelézáme na ledovec a po něm nahoru. Cestou potkáváme skupinku Rusek, které mají na sobě plavky a holínky. Vypadají, jako by právě vylezly z kravína. O něco dále pak potkáváme Němce a Němku, kteří jdou s námi až nahoru.

Uprostřed ledovce, po kterém jdeme vzhůru, narážíme na obrovskou díru, skrz kterou se snažíme koukat na říčku dole, ale kvůli mlze tam nedohlédnem (teprve cestou zpátky je vidět až na dno). Pak lezeme dále po hlíně a kamení nad říčkou v údolí až nahoru. Máme štěstí, že cestou se rozpadají mraky a místy prosvítá sluníčko.

Znenadání se před náma otvírá první vedlejší kráter, ve kterém jsou nádherné gejzíry vodní páry se sírou - tzv. fumaroly, jak je tu nazývají. Všude kolem jsou nádherně zbarvené skály. Hned vedle je jezírko asi 5 metrů v průměru, ve kterém bublá vroucí voda. Pouze vzduch tu není moc příjemný, smrdí tu sirovodík, takže se každou chvíli rozkašláme. Sergej říká, ať radějí nedýcháme moc zhluboka, což se při chůzi do kopce skvěle dodržuje. Když se dostatečně pokocháme, postupujeme dále, k vedlejšímu kráteru - velkému kulatému údolí, ve kterém je zamrzlé jezero a stěny jsou částečně pokryté ledovcem. Odtamtud po příkré pěšině vylezeme o 50 m výš a nakukujeme do hlavního kráteru, plného sirných výparů.

Obracíme se a stejnou cestou sestupujeme dolů, samozřejmě výrazně rychleji. Dostaneme se až pod hlavní kopec k údolí, když se nás Sergej ptá, jestli se chceme podívat na kaňón. Je to prý asi hodina zacházka. Váháme, neboť je už půl deváté a jsme dosti unavení, ale nakonec souhlasíme. Vydáváme se dolů do údolí a postupujem po proudu říčky asi kilometr. Tam se otvírá nádherný hluboký kaňon, do kterého se řítí 55 metrový vodopád. V Čechách by to byl zřejmě nejzajímavější přírodní úkaz, a tady se nás Sergej prostě jen vágně zeptá, jestli se nechcem kouknout na kaňón.

Když se dostatečně vynadíváme, vydáváme se šikmo svahem na zpáteční cestu. Všichni máme už značně zničené nohy, a tak jdem dosti pomalu. K batohům se dostáváme kolem jedenácté večer, když už se začíná stmívat. Hledat pořádné místo na spaní už nestíháme, takže se zde usazujeme na křivém kamenitém plácku, kde je aspoň dobré závětří. Stavíme stany, sbíháme pod kopec pro vodu a děláme večeři, poprvé na benzinových vařičích. V půl jedné po večerní kávě zalézáme.