Den 6.
pondělí 22. 8.
Jezero Trnovačko, Trnovački Durmitor
Po deváté ráno přijíždí dle domluvy Karel (i když některé udivilo, že to není jen fiktivní postava) a odváží nás nahoru na Prijevor (poi).
Do auta se samozřejmě nevejdeme všichni, naložíme 3 lidi a všechny batohy a zbylí 3 jdeme pěšky po silnici, než se Karel stihne otočit. Vlastně jdeme čtyři, Goran samozřejmě
vyrazí s námi. Než se Karel stihne vrátit, urazíme asi 8 km. Cestou potkáme "celníky", kteří vybírají 10 KM za vstup do národního parku. Kousek nad nimi končí asfalt a čím
dále, tím je cesta horší. Lze ji sice projet i běžným autem, ale trvá to. Než jsme všichni připraveni nahoře, trvá to 2,5 hod.
Na Prijevoru je parkoviště tak pro 20 aut, pramen vody a ne zrovna krásný plácek na stany. Dnes tu ale spát nechceme. Bereme batohy a jdeme
k jezeru Trnovačko (poi). Cesta zabere něco přes 2 hodiny. Jezero je asi o 50 metrů níž než Prijevor, ale nejprve slezeme 250 metrů dolů do údolí,
a pak se škrábeme zase nahoru. Cestou přecházíme hranici do Černé Hory, ale nikdo ji tu nijak nehlídá.
U jezera se platí 1 € za vstup a 2 € za stanování. Dají se tu koupit plechovky piva a Coly za 2,5 € a možná by tu šlo i přespat v malém baráčku. U jezera stojí několik
stanů, my se usazujeme asi o 200 metrů dál na pěkném zapadlém plácku s ošklivým ohništěm. V půl čtvrté se po koupeli a jednom pivku vydáváme na odpolední výlet,
Móňa s Géďou a Dančou kolem jezera, já s Terkou a Karlem na Trnovački Durmitor (poi).
Cesta nejprve vystoupá kousek nad jezero do krásného údolí, kde je několik chalup a popásají se tu krávy, ovce a koně. Teprve na konci doliny začíná pořádné stoupání,
které se až na drobné výjimky udrží až na vrchol. Cesta nahoru je pestrá, trvá rychlou chůzí 2 hodiny a většinu času je dobře značená. Až v posledním úseku značka i cesta
zmizí a musíme přímou drahou k vrcholu.
Rozhledy jsou odsud impozantní, o to lepší, že na nebi jsou jen občas mraky, aby hory v podvečerním světle vynikly. Na dlouhé koukání to ale nemáme. Je půl šesté a musíme
rychle dolů, abychom došli za světla.
Po návratu stíháme ještě koupel, pivo, večeři a posezení u kytary.
DEN ROZLOUČENÍ S GORANEM
zapsal Míša
Ráno vstáváme jako obvykle. Při vaření snídaně pozorujeme místní zaměstnance, kteří se vydali natřít pár prken ve čtyřech lidech. Snídáme, čekáme na Karla.
Karel přijíždí celkem brzy a tak se dělíme na skupinku Já, Danča a Vláďa, kteří vyrážíme po svých následováni Goranem a Terk, Móňa a Géďa, které Karel veze asi 15 km do
kopce na místo, které se jmenuje Prijevor. Jakmile je tam odveze, vrátí se pro nás. Cesta je štěrková a dost rozbitá a tak mu to trvá přes hodinu. Mezi tím jsme urazili
skoro polovinu cesty po svých. Prošli jsme skrz kontrolní bod - asi vstup do parku, zaplatili každý 10 peněz a zapsali se jim do knihy. Na mě vyšla kolonka nadepsaná
jako “SPZ vozidla”.
Když se pro nás Karel vrátil, naskákali jsme rychle do auta a vyrazili jsme. Goran běžel chvíli za náma, ale protože to Karel navzdory rozbité štěrkovce rozjel asi
na 40 km/h neměl šanci. Držel se za námi dvě nebo tři zatáčky a tak jsme ho viděli naposledy.
Na Prijevoru jsme nechali auto a vyrazli jsme směr “Trnovačko jezero”. Tam jsme dorazili asi po dvou hodinách. Zaplatili jsme každý 1 Euro za stanování, našli jsme
volný plac, kde nebylo moc odpadků a postavili stany. Holky se šly koupat a pak na procházku kolem jezera. Vláďa, Terka a Karel se vydali na kopec nad
jezerem “Trnovačky Durmitor” 2.242 m.n.m. Já zůstal v táboře, vykoupal jsem se v jezeře a šel si lehnout. Večer, když se všichni vrátili, vytáhl Karel kytaru.