Vladimír Laš

Den 2.

čtvrtek 18. 8.

Kolem Kladopoljského jezera do sedla

Ráno je zataženo, ale neprší. Po snídani zabalíme, vrátíme se na cestu a na mostě přes vyschlý potok zkoušíme zahnat psa. Chvilku to vypadá, že jsme uspěli, ale jen zvětšil odstup a jde tak 100 metrů za námi.

Cesta se klikatí a stoupá do kopce. Hned na začátku nás předjíždí pán na traktoru. Po 3 km cesta na mapě končí, ve skutečnosti jde ještě o kousek dál a končí na pasece v lese. Svačíme a bez cesty se vydáváme vzhůru do kopce. Prolezeme skrz les a po jeho hraně vystoupáme až do sedla.

Na druhé straně nás čekají zvlněné horské louky, které zvolna klesají k jihu. Mraky se zaráží o kopce a na této straně vylézá sluníčko. Procházíme skrz loučky a začínáme vzpomínat na dopolední mraky. Přes volně se vlnící loučky jdeme asi do jedné hodiny, kdy dorazíme na cestu vedoucí od jezera Kladopoljsko na západ, akorát v místě, kde jsou zbytky rozpadlých baráků. Po dalších 20 minutách přicházíme k jezeru (poi). Opouští nás obavy, že jezera budou v srpnu vyschlá. Není sice moc hluboké, voda z něj výrazně neodtéká a roste v něm různá zeleň, ale je krásně čisté. Při ochutnání je cítit bahnem, ale po přefiltrování se dá pít (i když bahenní chuť má dál). Vykoupeme se, naobědváme se (pes už je nějakou dobu zase u nás, my vzdáváme snahu jej nekrmit a dáváme mu pár zbytků) a pokračujeme dál.

Míříme k Štirinskému jezeru. V mapách k němu odsud nevede cesta, ale na leteckých snímcích je místy lehce vidět. Hned za jezerem je navíc zánovní turistický rozcestník, na kterém je Štirinsko jezero 3 hod. Vyrážíme tedy po dobře prochozené cestě mírně stoupající údolím, přelézáme jeden ohradník a postupně narážíme na rozcestníky 2,5 hod. a 2 hod. Ten poslední má trochu nejasný směr a dále nevidíme žádnou značku, které doposud byly poměrně hustě.

Vydáváme se dále po straně údolí bez jakékoliv cesty a rychlost postupu značně zpomalí. Ze začátku sem tam narazíme na šutr se značkou uprostřed vysoké trávy, ale brzy zmizí i ty. Údolí se pozvolna uzavírá a stěny na konci působí neprostupně. V pět hodin značně vysíleni konstatujem, že dneska už hřeben asi nepřelezeme, a že zůstaneme na této straně. O kus dál nacházíme jakýs takýs plácek na stany a na dně koryta i místo, odkud by šla nabrat nějaká voda.

Jdu se ale podívat údolím ještě kousek dopředu, abychom viděli, jestli půjde zítra sedlo přelézt, nebo jestli to budeme muset otočit. O  "poschodí" výše v údolí je vidět směr, kterým by se mělo dát sedla dosáhnout, a zároveň tu je mnohem lepší místo na spaní, na které se přesuneme (poi). Večer tak trávíme na malém kamenném kopečku z jedné strany obrostlém klečí, z druhé trávou na stany. Pár metrů přes louku teče solidní potůček. Z kleče se nám podaří vydobýt nějaké suché dřevo a večeři vaříme na ohníčku.

DEN SE PSEM

zapsala Géďa s doplněním Móni

Ráno se probouzíme… se psem. Vstávám vyhnána ze spacáku nutkavou potřebou… pes mě věrně doprovází. V údolí vyschlého potoka spolu pozorujeme srnky.

Při snídani psovi nedáváme najíst s myšlenkou, že se vrátí do vesnice. Ale pes je to vytrvalý. Vaříme. Míša řeší, zda má jít shánět jiný alkohol nebo líh, ale nakonec se shodneme, že lihu máme dost, že jim může Karel přivést bombu (má se s námi setkat v neděli v Tjentišti) a že nějak dohromady uvaříme v pohodě. Zabalíme a vyrážíme. Stále se snažíme odehnat psa, ale bere to vysokou trávou a číhá v zatáčkách, abychom ho neviděli. V docela slušném kopci nás najednou předjede červený traktor s valníkem. Hustý. Jede nejspíš na dřevo do jedno z bukových remízků, kterých je mezi travnatými kopečky požehnaně. Vyjetou cestu občas opouštíme naším směrem, což znamená brodění vysokou trávou a lesním podrostem.

Vysypávání bordelu z bot je nedílnou součástí putování. Ještě že mám ty návleky. Bukové remízky mají pralesovitý charakter od velikána k velikánu. Na travnatých kopečkách je pěkný rozhled do krajiny. No, na jednom takovém travnatém místečku nacházíme zabodlý do země divný předmět, tak trochu raketa. No, asi tu po válce přeci jen něco zbylo. Míša to chce zkoumat, ale my se moc netváříme. Při přelézání hřebenu a hledání jezera Kladopolsko nás uchvacuje krajina trávy a krasových jam. Když už si myslíme, že je jezero za kopcem, je tam další údolí. Naštěstí úplně nepálí slunce, honí se příjemné mraky vytvářející stín.

Pes to při hře na schovku nevzdal, cestou necestou taky ne, bereme ho na milost. Nakonec, je krásnej a vypadá chytře, nebo alespoň vychytrale. Musíme mu dát nějaké jméno. Sestupujeme do údolí, míjíme dvě stavení, ze kterých zbyly jen obvodové zdi. Jezero Kladopolsko jsme našli, a protože sluníčko už vylezlo, tak i přes trochu bahýnka, leknínů a stulíků jsme koupačce neodolaly. První byla ve vodě Danča, po obědě já s Móňou a byl to zážitek. Kolem nás se prohnala užovka obojková a druhá na mě koukala z leknínu.

Od jezera je to po cestě, dokonce potávkáváme rozcestník a sem tam značku. Hory se přiblížily. Údolní rozcestník k jezeru Štirinsko neukazuje přesně naším směrem, tak prostě jdeme naším směrem. Cesta po levém úbočí bez cesty terénem byla náročná na nohy. Nakonec usuzujeme, že dnes u jezera spát nebudeme a dosti uťapaní čekáme na Vláďu, až se vrátí z průzkumu. Přichází s dobrou zprávou o pěkném místečku na stany s potůčkem opodál. Krásné spací místo, na kterém můžeme rozdělat ohýnek z uschlé kleče. Míša dává k dobru svou zakoupenou samohonku a i pes si přijde na své, už jsme se podělili s večeří.