Den 15.
středa 18. 8.
Před devátou vstáváme, rychle si balíme a bez snídaně vyrážíme, abychom Romana nezdržovali. Ten
nás odváží náklaďákem na kraj Ključe a ukazuje nám cestu, jak máme projít přes vojenský prostor.
Samozřejmě prší. Rychle procházíme kolem vojenského letiště a jdeme dál do kopce asi 6 km, kde nalézáme
bázi, o které nám Roman říkal (2 rozpadlé baráky, kde se ztěží najde kousek střechy a suché místo).
Zalézáme do trosek a vaříme si tam snídaňo-oběd. Ve dvě hodiny vyrážíme dále.
Zatímco sem vedla rozbahněná cesta vyjěžděná od náklaďáků, dál vede jen cestička vysokou mokrou
travou. Přesto se po ní jde vcelku dobře. Rádi bychom dnes došli na bázy Podkova
(ваза Подкоба), která
je podle GPS vzdálená asi 12 km vzdušnou čarou. Nenacházíme ale cestu přímo k ní (ačkoliv v mapě
je kreslená), ale jen na druhou stranu od Ključevské. Rozhodujeme se tedy jít po této cestě a až budem
na stejné nadmořské výšce, tak přetraverzovat k Podkově.
Kolem páté hodiny vylézáme nad 1000 m n m (Ključ je asi 45 m n m, zatímco Podkova je 870) a opouštíme cestu.
Trmácíme se po travnatých pláňkách, příkrých stěnách údolíček a skrz olše. Cesta zoufale neubíhá.
O 2 hodiny později konstatujeme, že takto bychom se nikam nedostali a rozhodujeme se, jak dál. Můžeme
buď vylézt ještě výše a zkusit traverz až nad hladinou porostu, nebo slézt údolím dolů a na druhé straně
(odhadujem to asi na 4 km) vylézt na pruh lávy, u něhož má být cesta k bázi. Rozhodujeme se pro
druhou variantu a začínáme slézat údolím dolů. Brzy nalézáme kamenité dno vyschlého potoka a tím
se pouštíme dolů. Po kamenech však naše rychlost není nikterak závratná. Po notné chvíli se
dostáváme do míst, kde se láva zdá již na dosah - ob jedno údolí. Slezeme ještě o něco níže a zjišťujeme,
že skrz údolí teče kalná řeka široká kolem 6 metrů s velmi silným proudem. Brození nepřipadá
v úvahu a jak po chvíli zjišťujeme, tak chůze po i proti proudu také ne kvůli hustým olším a prudkým
srázům. Rozhodujeme se tedy postavit most. Mačetou kácíme břízu tlustou asi 25 cm a po chvilce tahání
se nám ji povede převrhnout přes řeku. Je sice téměř celá pod vodou, ale dá se po ni přejít - je tam
asi po kolena vody. Flix přelézá a ještě natahujem pomocné lano. Pak už se nám podaří postupně
přejít (jen Terka a Filip se u toho i vykoupou).
Vydáváme se dál a prodíráme se olšemi, které jsou po celém druhém břehu. K tomu se začíná
šeřit. Olše ne a ne přestat a když už je téměř tma, nacházíme malou rovnou loučku, kde stavíme stany
a rychle se ukládáme.