Den 14.
pondělí 24. 9.
Arequipa, Cofire - Petroglitos de Tóro Muerto
Brzy ráno přijíždíme do Arequipy. Bereme si dva piditaxíky (za 4 S), kterých po celém městě jezdí spousta,
a odjíždíme na hlavní náměstí (jak jinak než Plaza de Armas). Tam se nejprve usazujeme v parčíku, ale záhy
se přesouváme do kavárny na terase, odkud je krásný výhled na celé náměstí. Z kavárny postupně vyrážíme zařizovat nejrůznější
věci - zjišťujeme, jak mají otevřena muzea, sháníme mapy okolí (podaří se nám sehnat pěkné podrobné stovky, ale jedna stojí
50 S), obstaráváme letenky na sobotu zpět do Limy (za 70 $) a nakupujeme nějaké jídlo. Mezitím vymýšlíme, kam a
jak na zbylých pár dní vyrazit, ale nějak tam nemůžeme vtlačit všechno, co bychom chtěli. Nakonec se rozhodujeme dnes odjet
autobusem do Cofire, podívat se na Petroglitos de Tóro Muerto (kamenné rytiny z předinckého
období), pak přejet do údolí sopek a potom uvidíme.
V jedenáct se necháváme taxíkama odvést na druhý autobusový terminál, kde si za 10 S (+ 1 S za baťoh) kupujeme lístek
do Cofire. Autobusy odjíždí každou hodinu, takže ve dvanáct jedem. Začátek tříhodinové cesty je velmi netradiční,
neboť nějaký peruánec se v autobuse snaží prodávat jakousi kosmetiku a má asi hodinový proslov o jejích účincích a výhodách
(vůbec nevadí, že mu nerozumíme, i tak bez problémů pochopíme, že krém je vynikající zcela na všechno včetně
lepení podrážek). Hned nato přichází druhá bomba, když nám na videu pouští top peruánské pop music za posledních 50 let
(Kája Gott by měl radost). Mezi tím necháváme za sebou Misti (sopku vysokou 5822 m. tyčící se nad
Arequipou) a projíždíme naprosto mrtvou krajinou - pouští rušenou jen občas nějakým strmým údolím s trochou zeleně
na dně.
Po třech hodinách sjíždíme do většího údolí a přijíždíme do Cofire. Na první pohled to tu vypadá jako
nesympatická díra. Dáváme si věci do hostelu a vyrážíme na rytiny, dokud je světlo. Mají být půl hodiny
jízdy nad městem, takže opět hledáme taxíka. Moc velký výběr tu není. Na náměstí najdem dvě staré rachotiny, jejichž
řidiči zrovna dvakrát příjemní nejsou, ale nakonec se dohodnem, že nás vezmou nahoru i dolů a hodinu tam na nás počkají
(za 25 S za auto).
Na cestě hned za městem je brána, u které se vybírá vstup (3,5 S za osobu). Dál stoupáme do nedalekého pouštního údolí,
které je z velké části pokryté různě velkými kameny ležícími v písku. Tak na každém třetím kamenu je nějaká rytina
(od lidí přes lamy až po papoušky). Každý kámen je očíslován. Dle "mapičky" na lístku jich tu má být přes 3000, ale
procházíme jen menší část. Rytiny jsou zcela nehlídané, a tak mezi těmi původními člověk občas nachází novodobé rytiny, nápisy
apod. Po hodině courání mezi kameny se vracíme k autům a sjíždíme zpět do městečka, kde jdem zjistit, jak se zítra
co nejlépe dostaneme do Andaguy (městečko uprostřed údolí sopek). Místní policajt nám říká, že tam každý den
jezdí 2 autobusy a staví v 19:30 v Aplau, což je asi půl hodiny cesty od Cofire.
Rozhodujeme se zkusit ho chytit ještě dneska. Doběhnem do hostelu, kde zmatené paní necháváme 20 S jako úschovné a vracíme
se na náměstí. Tam akorát stíháme místní bus - dodávka, do které se zvládne nasoukat i 20 lidí, nás za 1 S odváží
do Aplaa (jen se celou cestu modlíme, aby baťohy na střeše vydržely), a kde máme ještě půl hodiny času.
Čekáme u malé tržnice a večeříme nudle ze stánku. Po sedmé přijíždí autobus a dělá zde půlhodinovou pauzu na večeři.
Je pěkně nacpaný, ale vezme nás (za 20 S). Pouze budeme muset první dvě hoodiny z šestihodinové cesty stát (pak by snad měl
někdo vystoupit).
Vydáváme se na cestu a brzy zjišťujeme, proč je autobus tak robustní. Kousek za městem totiž sjíždíme
z asfaltu a po horské cestičce se škrábem neuvěřitelnými místy. Cesta vede převážně šílenými serpentýnami nad hlubokými kaňony,
kde při pohledu z okénka ani není vidět silnice. Autobus se natřásá a naklání tak, že se nám z toho dělá špatně.
Silnice se vyšplhá do výšky 4950 m.n.m. a pak klesá do Andaguy (3587 m.n.m.). Dorážíme po druhé ranní. Vezmeme
věci, odpotácíme se na kraj městečka a na malé placce uprostřed kopečku postavíme stany, do kterých hned upadneme.