Vladimír Laš

Den 14.

úterý 17. 8.

Ačkoliv autobus nám z 10 km odjíždí až v devět, jsme na nádraží už v půl osmé a snažíme se vyměnit lístky - marně. V devět tedy nasedáme do autobusu do Essa a odjíždíme na sever. Petr sedí vedle slečny, která se narodila v Šumperku a celou cestu se vydrží s ní bavit úplně o všem. Zřejmě by bez potíží mohl sepsat její podrobný životopis. Děláme tři zastávky (jednu v Sokoči (Соког), kde mají, podle Terky s Maruškou, nejlepší pirožky na Kamčatce - doporučují zimolezový s jablkem) a my se v půl šesté necháváme vysadit na křižovatce, kde se odděluje cesta do Essa a do Ključe.

Tady teprve poznáváme, co jsou to komáři. Těch pár, co bylo na jihu, se s tímhle počtem vůbec nedá srovnávat (později se dozvídáme, že toto je nejkomárovitější místo na Kamčatce). Venku drobně prší. Sníme něco menšího u autobusové budky, pokud to skrz komáry jde, a pak se vydáváme po silnici ke 14 km vzdálenému přívozu. Cestou se snažíme stopovat a nakonec nám zastaví postarší osobní auto, kam nacpeme 5 batohů a Filipa, aby na nás u přívozu počkal.

K řece Kamčatce dorážíme v 8:45 a zjišťujeme, že poslední přívoz jede v 10:00. Čekáme na něj, je nám zima a začíná nám lehce hrabat z komárů. V deset se převezem a vypravujeme se po silnici dále na Kozirevska (Козыревск - asi 20 km), kam jsme se rozhodli dojít i v noci. Jako zázrakem jede asi za 10 minut náklaďák (i když mi jsme teoreticky jeli posledním přívozem), který nám zastaví. Navíc jede až do Ključe. Skládáme se na korbu a čeká nás skoro dvouhodinová cesta. Drncá to a je strašná zima, protože při chůzi jsme na sobě měli jen pár věcí a při rychlém nasedání jsme se neoblékli. Mačkáme se na sebe, přehazujem přes sebe ponča a bundy a snažíme se ignorovat déšť a bláto, které na nás padá.

Nakonec do Ključe dorážíme chvilku po půlnoci. Roman (řidič) nám nabízí, jestli nechcem přespat u něj v garáži, a my rádi přijímáme. Garáž je to obrovská, je v ní zaparkován kromě džípu a dvou rozpadlých náklaďáků taky člun a obrněný transportér bez střechy. Roman roztápí obrovská kamna, kam následně přiloží starou duši od Kamazu a kamna se červenají. Vaří nám čaj pomocí letlampy a v malém kamrlíku pouští starou televizi s olympiádou. Sušíme se a máme radost i z této zaprášené, lehce páchnoucí stavby. Na noc nás pak zamyká (s tím, že na záchod máme chodit dozadu do garáže) a my se ukládáme ke spaní kde se dá.