Den 13.
neděle 23. 93
Pisac
Brzy ráno Králík vyráží na autobusové nádraží a na půl devátou večer kupuje lístky do Arequipy (za 40 S).
Ostatní vstáváme kolem osmé, v hotelu dostáváme snídani (i když dle rychlosti číšníka v kulichu jsme rádi, že ji nedostáváme
k obědu) a dohadujeme se, že za 10 S si v jednom pokoji můžeme nechat věci do večera. Pak se vypravujeme na výled do
Pisac, kde je k vidění incká pevnost.
Ještě v Cuzcu kupujeme lístky, které platí na Pisac a pár dalších památek na jeden den
za 40 S. Je rovnodennost a navíc neděle, takže na náměstí je nějaká obrovská slavnost a není sranda se tudy procpat. Dle průvodce
bez problémů nalézáme místo, odkud odjíždí autobusy do Pisacu. Je to dvorek mezi baráky, kam zajede autobus a když
se naplní lidmi, tak jede. Pán u stolečku prodává lístky (do Pisacu za 2,20 S) a kolem u několika stánků
všechno možné k jídlu. Dostáváme se do druhého autobusu a sledujeme, jak se plní všechny místa k sezení a spousta lidí jede
i ve stoje (asi za levnějc). Následuje hodinová cesta do Pisacu. Tam vystupujeme a hned se na nás vrhá několik
taxikářů, jestli nechcem odvést k pevnosti. Zatím všechny odmítáme a projdeme uličkou na hlavní náměstí (pravděpodobně
Plaza de Armas). Koná se tu velký trh. Celé náměstí je pokryté dešníky z igelitů, pod kterými se na zemi prodává
všechno od zeleniny přes maso až po oblečení.
Projdeme napříč náměstím a v jeho rohu nalézáme pekárnu, kde dělají známé (alespoň dle průvodce) plněné rohlíky. Pár jich okoštujeme,
jsou vskutku dobré, trochu připomínají ruské pirožky. Na oběd bychom jich však museli sníst příliš, tak se raději rozhodujeme pro
restauraci. Vybíráme jednu přímo nad náměstím, kde sedíme na úzkém balkónku vedle sebe. Výhled skutečně perfektní, ale o to méně vhodné
ke konverzaci, což se při dlouhém čekání na jídlo ukazuje jako slabá stránka (možná čekání není až tak dlouhé, ale jelikož máme
málo času, tak se nám to tak zdá). Jídlo není špatné, i když některé porce působí spíš jako zákusky.
Po jídle rychle spěcháme zpátky na hlavní silnici, bereme si první taxíky co potkáme (za 5 S na osobu) a necháváme se vyvést na
kopec nad město k pevnosti. Domlouváme se s taxikáři, aby na nás za 75 minut čekali na druhém parkovišti a odcházíme na prohlídku.
Pevnost (či citadela) se rozkládá na rozlehlém kopci s několika menšími vrcholky a tvoří ji několik samostatných komplexů
budov (zbytků budov) spojené cestičkami, schody a terasami. Díky této "roztroušenosti" po kopci působí v některých pohledech hezčím
dojmem než Machu picchu.
75 minut je bohužel pouze na rychlé proběhnutí základího okruhu. Pak sedáme do taxíků, vracíme se do města a jdeme hledat
bus zpět do Cuzca. Bus přijíždí za chviličku, dokonce hned dva, ale oba jsou neuvěřitelně nacpaný, že se do nich
nevmáčknou ani všichni čekající lidé, a když se rozjíždí, 2 lidé ještě vlají z otevřených dveří. Čekat na další autobus a doufat
v lepší výsledek nám příliš rozumné nepřijde, takže si bereme taxíka. Stojí sice 40 S, ale do jednoho auta nás naloží všech
šest (2 lidi jedou v kufru) a navíc nás odveze až před náš hotýlek. Bereme si baťohy a zvolna vyrážíme na autobusové nádraží.
Máme na to dvě a půl hodiny času. Stavujeme se na Internetu a v sámošce nakoupit zásoby na noční přesun. V půl osmé dostáváme
skvělý nápad dát si ještě kafe, což záhy v jedné kavárničce učiníme. Vylezem za 10 minut osm (v osm máme být u busu,
který odjíždí v půl deváté) a začínáme pomalu zrychlovat krok. Rychlá chůze se pozvolna mění v pomalý běh a my se motáme
v uličkách na okraji města, neboť nevíme přesně, kde nádraží je. K autobusu dobíháme za 10 minut půl, což naštěsí bez problémů
stačí na zaplacení 1 S za baťohy a pohodlné nastoupení.
Autobus je skutečně luxusní, dvoupatrový s velkými pohodlnými křesílky, které se dají sklopit skoro do vodorovna a stále
je v nich dost místa. Navíc dostaneme menší večeři, sice nic luxusního, ale i tak potěší.