Den 11.
Úterý 10. 9.
Ráno fouká pěkně studený vítr a kolem nás se ženou mraky. Občas se ale roztrhnou a my vidíme až na moře na východním
pobřeží. V osm hodin se vydáváme na cestu, která nás vede po skalnatém hřebeni (těsně pod vrcholem
"Punta di Campitellu"
(2042 m)) dále k jihu. Z hřebene mají být po
obou stranách skvělá panoramata, ale my vidíme po obou stranách pouze mlhu. Po několika kilometrech náročnější
chůze po hřebeni přecházíme přes travnaté sedýlko a začínáme sestupovat k
"Refuge de San Gavino"
(1525 m). Mlha kolem
nás se trhá a začíná pěkně svítit slunce.
Od chatky začínáme stoupat do pořádného krpálu, který nás vede až na vrchol
"Monte Formicola"
(1981 m). Cestou se
zastavujeme na oběd a při něm se sluníme na skalách. Než však dolezeme na vrchol, obloha se opět zatáhne a my se opět prodíráme
mraky. Z vrcholu jdeme kousek po skalkách na hřebeni a pak začínáme klesat prudkým kopcem dolů k chatě. Je to opět jeden
z kopců, kdy kolena dostávají pořádně zabrat a příliš se jim to nelíbí.
K
"Refuge de l´Usciolu"
(1750 m) přicházíme kolem půl třetí, ale někteří z nás šli napřed a drží nám pěkná místa na stany.
Pořádných míst tu skutečně moc není, protože chata se svým okolím je položena ve svahu skalnatého kopce a je vůbec div,
že se tu na ni našlo místo. Chudáci Belgičani, kteří přichází až značnou chvíli po nás, nám pak předvádějí, že stan
se dá postavit téměř všude.
Večer sedíme u stolečku a kocháme se krásně osvíceným pohořím v okolí
"Monte Incudine"
a zajímavě nasvícenými
mraky.
- Při obědě na rozpálené skále nás pozoruje jedna ještěrka a poté, co zvětří Honzovi Ďábelksé tousty, vrhá se na
ně jako správný dravec. Nakonec jí však přijdou moc ostré, a tak pak jen zmateně běhá kolem a hledá něco jiného.