Vladimír Laš

Den 8.

čtvrtek 10. 8.

Cesta od Vulkánu k Cassé de la Riviere de l'Est a zpět

Ráno přesně dle předpovědi leje jak z konve. Původně jsme přemýšleli, že bychom během dvou dnů sopku obešli po západním okraji k jihu a poté nějakou cestou slezli na jihovýchod k moři, nicméně vzhledem k počasí jsme usoudili, že by nás na planinách u sopky déšť a vítr odfoukl a rozhodli jsme se tedy pro alternativní variantu vydat se cestou severovýchodně od chaty ke Cassé de la Riviere de l'Est a odtud dále na silnici mířící k Piton Ste-Rose. Cesta z mapy nevypadá příliš jasně, ale na parkovišti u chaty je celá cesta popsaná (má trvat asi 7 hodin). Navíc ihned sestupuje do údolí, takže by tam nemělo tolik foukat. Snídáme pod střechou, poté se balíme do nepromokavého oblečení a vyrážíme do deště.

Ze začátku jde vše dobře. Cesta po pár set metrech zaleze do lesa (nebo spíš pralesa), kde nefouká a déšť nijak zvlášť nevadí, a v něm pokračuje dobrou hodinu a půl chůze. Pak se ovšem dostáváme na dno údolí, kde se nalézají travnaté pastviny místy porostlé kosodřevinou (nebo něčím tomu podobným). Jelikož do údolí stéká voda ze svahů, postupně se pastviny vodoy plní a najít schůdnou cestu je čím dál obtížnější. Ze začátku kličkujeme přes cestu sem a tam, abychom v okolním porostu našli suchý průchod, ke konci už vlastně jdeme vodou a jen si hlídáme, aby nám netekla do pohor horem (ale jelikož několikrát překonáváme potoky, které nejdou obejít a kde máme vodu do půli lejtek, tak už je vlastně jedno, jestli voda nad pohory dosahuje nebo ne).

Po necelé hodině broděním se pastvinami docházíme ke Cassé de la Riviere de l'Est (1727 m. n. m.) (poi). V doslovném překladu "Zlom Východní řeky" , neboť říčka, ve kterou se změnili potoky z pastvin tu padá vodopádem do hlubokého údolí, které zde začíná. To všechno si můžeme bohužel jen představovat, neboť díky dešti a mrakům ze zlomu není vidět nic.

Kousek před zlomem odbočuje cesta vedoucí po kraji zlomu, která pokračuje dále k moři. Na odbočce je cedule doporučující touto cestou nechodit za deště, neboť křižuje velké množství roklin a potoků. Když se podíváme na rozvodněné koryto Riviere de l'Est, které bychom hned na začátku měli překonat, je nám jasné, že touhle cestou to dneska nepůjde. Jen nám není jasné, proč toto upozornění nebylo už nahoře u začátku cesty.

Zalézáme do kamenné chatky (která je sice špinavá se spoustou odpadků, ale je v ní závětří a relativní sucho) a potkáváme v ní osamělého Francouze (pocházejícího z Francouzské Guyany, jak nám později řekne), který tu v krátkém tričku a větrovce klepe kosu. Převlékáme se na chvíli do suchých věcí (nepromokavé oblečení už to částečně vzdalo) a vaříme si teplý čaj. Když jej nabídneme Francouzovi, vypadá dost vděčně. Říká nám, jak to v okolí vypadá a že v tomhle počasí cestu dolů asi neprojdeme. Máme tedy na výběr strávit tu zbytek dne a doufat, že zítra bude lépe, nebo to otočit a probrodit se zpátky k Vulkánu. Francouzovi ještě ukazujeme předpověď počasí, takže pochopí, že čekat tady než přestane pršet nemá smysl. Nabídne nám, že má nahoře auto a pokud chceme, že nás ze sopky někam odveze (sám jede ještě dneska do Cilaos). Tím se nám situace značně zjednodušuje, takže rádi souhlasíme. Francouz odbíhá napřed s tím, že na nás v autě počká. Naším tempem by nalehko bez pořádného oblečení zmrznul. My si bereme zpět mokré oblečení a vydáváme se na zpáteční cestu.

Kupodivu cesta zpět přes potopené pastviny se nakonec ukáže jednodušší a rychlejší než cesta tam. Jednak za to může vítr, který nyní máme v zádech a neprší nám do obličeje, jednak s mokrýma botama už příliš neřešíme, kudy jdeme, což cestu také urychlí. Za 40 minut opouštíme pastviny a vcházíme do lesa. Výstup lesem nahoru jde taky dobře, celá zpáteční cesta nám zabere stejně času jako sestup. Kolem třetí přicházíme na parkoviště a jsme zvědaví, zda-li na nás Francouz čeká, nebo jestli doběhnul a odjel. Čeká, i když najít ho není úplně snadné, neboť spí ve zcela zamlženém autě.

Skládáme si věci do kufru a promrzlí sedáme do auta. Necháváme se odvézt zpátky do Bourg Murat. Tady zajdeme do turistických informacích, kde nám po deseti minutách telefonování najdou ubytování přímo ve středu vesnice. Auberge du volcan (poi) (24 € za osobu bez jídla) sice působí trochu chladně (prostředí se rozhodně nedá srovnávat s tím, co jsme měli v Cilaos), ale máme sami pro sobe slušně velkou místnost s koupelnou. Navíc je tu malý zapnutý přímotop. Rozložíme po celé místnosti všechny věci (skutečně mokrých věcí kromě horní vrsty nemáme moc, ale navlhlého je toho spoustu, navíc mokré boty a záda batohu jsou obvzláště nepříjemné) a snažíme se toho do rána co nejvíc usušit.

V šest se jdeme ještě podívat, není-li otevřeno muzeum vulkanologie, ale zavírá v pět. Zajdeme si tedy alespoň na večeři a v sámošce si koupíme snídani a víno na večer.