Den 8.
sobota 29. 8.
Cesta pod Kobilicou do Vejce
V šest vstáváme právě v okamžiku, kdy slunce vylézá z oparu. Máme tak přímo ze stanu krásný východ slunce nad horskou loukou. Před osmou už jsme na cestě. Dlouhou dobu jdeme bez výrazného převýšení. Nejprve do sedla, kde jsou dvě lavičky s výhledem do Kosova, poté po cestě obcházející malý kopeček a pak až do oběda jdeme úbočím kopců Vërtop, Treskavec a Kobilicë. Z dálky vypadají kopce extrémně prudce a neschůdně, ve skutečnosti je úbočí jen strmá loučka a cestička vcelku příjemná. Jen nás na ní pěkně peče sluníčko.
Za Kobilicou si dáváme oběd, po něm pokračujeme ještě kilometr po vrstevnici a pak se vrháme z kopce dolů. Do Vejce to máme 900 výškových metrů. Nejdeme to však v kuse – nejprve seběhneme travnatými loučkami asi do třetiny, kde je pramen a velké napajedlo. U něj zastavujeme a brouzdáme se v něm jako ve vaně. Pak pokračujeme v sestupu, teď už po prašné cestě. Kolem nás je čím dál více zahrádek a políček. Asi 300 metrů před vesnicí přicházíme k altánku s vodou (který jsme si dopředu vyhlédli) a soudíme, že tu přespat půjde.
V pět se ještě vypravujeme do Vejce, poměrně velké vesnice, která je celá albánská. Projdeme ji napříč, cestou nás odchytne místní podnikavec, který tu asi provozuje hostel, a odevšad na nás pokřikují děcka. Na druhé straně si v místní kavárně dáme skoro všechno, co tu nabízejí, a cestou zpět se zastavíme v krámu, kde koupíme dvě limonády (protože alkohol tu neprodávají).
Večer pak ležíme na střeše altánku, u kterého se občas zastaví místní napojit koně, občas se přijde napít kráva.
-
Po cestě kolem altánku 2x projíždějí mladíci s traktůrkem pro dřevo. Traktůrek prudkou cestu moc nezvládá a na každé vyjeté 2 metry se tak o metr vrátí.
Výsledná rychlost je pomalejší než chůze. Ukazuje to, že jediný rozumný dopravní prostředek v tomto prostředí je kůň (kterých je tu výrazně víc než traktůrků).