vodaevropa

Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko 1997

25. 7. - 10. 8. 1997

Den 8 · pátek 1. 8.

Den 8

Dnešním dnem nám končí "ubytovací" program a dále pojedeme do "neznáma" , resp. tam, kam nám to dovolí finance. Ráno je počasí hnusné, vypadá to že znova začne liják, který před chvíli skončil a trval prakticky celou noc. Kupodivu před desátou, než jdeme na vodu, se počasí vylepšuje a svítí sluníčko. Na horní -– lehký úsek Möllu z Flattachu do Obervellachu jdou všichni, dokonce i malé Machálky jedou na raftu. Všem se to líbí, i když kromě počáteční, asi 500 metrové peřeje se jedná o hladkou běžící vodu. V Obervellachu se přeskupují posádky a vyrážíme na spodní, podstatně obtížnější úsek do Kolbnitz. Po letech, kdy jsem tu nebyl, jsem poněkud překvapen. Řeka je obtížnější, než jsem si představoval. Poslední asi dvoukilometrová peřej je psaná v III+ a trojku má. Končíme v loděnici na přehradě. Navazujeme a Čouďák, Vašek a já zůstáváme v gumě, protože chceme jet Lieser, zatímco ostatní budou ukojovat své nakupovací vášně ve Spittalu. Zase zůstalo jen u chtění. Sotva přijedeme na dohled k řece je vidět, že je cosi špatného. Voda není "sauber" , ale klasické české kafe. Noční liják se podepsal nejen na čistotě, ale i na stavu. Na vodočtu je 185 a to by nám Lieser pěkně nafackoval. Takže ulehčeně sundáváme neopreny a vrháme se s ostatními do víru velkoměsta. V šest večer, po třech hodinách, kdy všichni lítají po Spittalu jak za komunistů, vyrážíme směr Itálie.

Po hodině jízdy zastavujeme na restplatzu před Villachem, aby se lidi umyli a nabrali vodu, protože není jasné, kde a jak budeme spát. Přesto, že jsme před hodinou ukončili nákup ve Spittalu, několik jedinců utrácí v místním shopu. Na italské hranici pochopitelně stojí "úředník" a tváří se naprosto nepřístupně. Jediné, co na nás vyštěkne je – pagare – platit. Silně ve mne zatrne, protože mám informace, že některé autobusy vjíždějící do Itálie museli platit "vstupné" 200 marek. To by nám udělalo pěknou díru do rozpočtu. V autoklubu na nás chtějí marek 20, takže je to v pohodě. Po zaplacení si nás již celník vůbec nevšímá a posílá nás dál. V Tarviziu sjíždíme z dálnice a začínáme podél Rio Fredo stoupat na průsmyk Predil, kde je italsko-slovinská hranice. Je to pouhých 13 km a tady musíme zakempovat, protože za hranicí začíná Triglavski narodni park, kde řádí ochranáři a načerno se spát nedá. Tentokrát se to povedlo perfektně. Cca 500 m před vesnicí Cave del Predil je u silnice přepychový plac, kde jde autobus schovat. Přes silnici je řeka, takže nám vůbec nic nechybí. Pouze celý večer čekáme, zda nás nevyhodí policajti, ale je klid, i když Venca starší tvrdí, že policie jela okolo 3x. Pochopitelně, že došlo k obvyklé situaci. Vyhlašuji povolení stavění stanů až po setmění, tzn. kolem půl desáté. Do té doby je možné si vařit atd. Nikdo sice stan předem nestaví, ale pochopitelně se najde několik jedinců, kteří mají dvě hodiny předem stany a spacáky vytahané z busu a připravené, kdyby náhodou někdo přijel, aby uvěřil, že jenom jíme a pak pokračujeme dál.

  • Zajímavost dne: Spíme prvně na divoko a to přímo přepychově. Travnatý plac v lese za stromy, přes silnici řeka. Přesto se ozve vážně myšlená hláška o chybějící teplé vodě. Bylo by zajímavé jak by se takovýto člověk tvářil na zájezdy typu Rumunska, kdy se bylo možné ve studené vodě umýt tak jednou za tři dny.

Sportovní program dne:

Möll Flattach – Obervellach 7 km WW I

Möll Obervellach – Kolbnitz 10 km WW I – III