Vladimír Laš

Den 7.

pátek 28. 8.

Cesta z pod Titova vrchu k jezeru Karanikolo

Sluníčko vyleze zpoza kopce chvíli po šesté, ale všude je opar, takže tolik nepálí. Díky větru máme všechno suché. Opar se drží i dál během dne, a výhledy tak nejsou nijak do dálky.

Dva kilometry po rovné cestičce od tábořiště dojdeme do sedla na hranici a zbytek dne jdeme po hřebeni – chvilku Kosovem, chvilku Makedonií. Hřeben je relativně rovný, ale pár menších i větších kopečků přelezeme, a za den tak nastoupáme a naklesáme asi 600 m.

Hned za sedlem jdeme dle mapy po značce cestou kopírující vrstevnici. Postupně se však cesta ztratí v borůvčí a jít šikmo svahem je dost utrpení. Částečně to sice kompenzují borůvky, ale raději se vracíme na hřeben, kde je vyjetá cesta od auta. Po ní jdeme až do jedenácti, kdy si dáváme oběd v dolíčku na kopci Kleç.

Po obědě pokračujeme po hřebeni s neustálým výhledem na masiv s Titovým vrchem. Vylezeme na vrchol před Zallinë a za ním sejdeme k jezeru Skakalica. Voda je krásně čistá, bohužel maximální hloubka je asi půl metru, a jakmile tam člověk vkročí, víří bahno ze dna. Přesto se vykoupeme a pak na trávě na břehu sníme druhý oběd. Jen pořádný pramen tady není.

Poslední část cesty nás vede prudkým stoupáním na placatý bezejmenný vrchol a z něj prudce dolů přes sedlo k jezeru Karanikolo. V sedle měl být pramen, ale je vyschlý. U jezera je stádo ovcí a nevypadá moc lákavě. Jen ho míjíme a utáboříme se asi o kilometr dál, kde je značené tábořiště a prameny.