Vladimír Laš

Den 6.

Čtvrtek 15. 8.

Ráno vstáváme již v půl sedmé, kdy se sluníčko ještě zdaleka nestihlo dostat přes horské štíty. Necháváme stát pouze jeden stan a všechny ostatní věci dáváme do něj. Již v 8 hodin vyrážíme na nejnáročnější, ale také asi nejzajímavější cestu. Po cestě 393 stoupáme k výše položené chatě "Alimonta" (2600 m). Jde sice o velké stoupání, ale po ránu rychle ubíhá a kolem deváté hodiny již sedíme na lavičkách před chatou. Oblékáme si feratové vybavení a pokračujeme dále po cestě 305 až k úpatí "Cima Molveno" .

Odsud stoupáme po úzké, místy zajištěné cestě až do výšky 2917 m. Na neveliké placce si zde dáváme menší svačinku a pak se po velmi pěkných žebřících spouštíme do úzké rozsedliny mezi kopci, kde přecházíme velmi úzké římse (asi nejhezčí římsa, jakou jsme potkali), abychom se napojili na cestu "Sentiero delle Bocchette Alte" a pokračovali po druhé straně rozsedliny vzhůru po dlouhých žebřících a lanech až pod plochý vrchol "Spallon dei Massodi" (3020 m). Po zasněženém ploše přecházíme až k obrovskému žebříku "Scala degli Amici" , po kterém slézáme dolů a přes úzký hřebínek (pojmenovaný "Mario Coggiola" ) stoupáme až na pěknou plošinu, odkud jsou krásné výhledy do všech směrů. Na tomto hřebínku se bohužel potkáváme se zástupy lidí, kteří jdou tuto cestu v opačném směru, takže zde stojíme menší fronty a strkáme se s řadou nevrlých Italů.

Na plošině si dáváme oběd, a pak pokračujeme dále po cestě, která se drží přibližně ve stejné výšce a obchází zprava nejvyšší kopce. Po chvilce se dostáváme do žlebu, uprostřed něhož je malé sněhové pole s náročnějším přechodem, což se projevuje především na Italech, kteří zde opět tvoří mírné zácpy. Po překonání žlebu jdeme ještě kus cesty po rovině a v jednu hodinu se dostáváme až k nepříliš jasné odbočce na vrchol "Cima Brenta" .

Po krátkém váhání se rozhodujeme vylézt až na vrchol. Odbočujeme tedy z jištěné cesty a vydáváme se vzhůru kamenitým žlabem. Lezení to není sice těžké, ale bez jištění je to místy celkem zajímavé, zvlášť při pohledu dolů do hlubokých srázů. Po půl hodině lezení po kamenitém srázu (který se místy slušně drolí) se dostáváme do sedla mezi dvěma vrcholy. Odtud slézáme na malý zasněžený hřebínek a vylézáme po ještě prudší stěně až na hřeben vedoucí přes ledovec až na vrchol. Po necelé hodině dobýváme nejvyžší vrchol naší výpravy "Cima Brenta" 3151 m.

Na vrcholu si dáváme krátkou pauzičku a půjčujeme mapu nějakým Francouzům, kteří z ní nejsou moc moudří. Rozhled není nic moc, neboť všude kolem je mlha, která se jen na chvilku protrhne na severozápadě. Po čtvrt hodině se zvedáme a sestupujeme stejnou cestou dolů. Jde to sice pomaleji, ale ve tři hodiny stojíme opět na jištěné cestě a pokračujeme po ní dál. Po zajímavé soustavě žebříků a lan slézáme až na křižovatku ve výšce 2618 m a odsud se vypravujem dolů po ledovci.

Jízda po ledovci je skutečně zajímavá. Většina lidí klouže slušnou rychlostí po botech dolů a přitom chytá rovnováhu jak se dá, pro některé je však jízda spíše pořádnou masáží zadku. Kousek pod ledovcem, na dohled od Tucketty, odbočujeme na cestu "SOSAT"  - 305, po které se vracíme zpátky. Všichni jsme už značně unavení, a tak krásy obrovského kameného moře, přes které se musíme prodírat, příliš neoceňujeme. Za ním se však cesta srovná a jde téměř po rovině po západní straně horského masívu. Ke konci cesty narážíme na menší roklinu, do které ještě zvládáme sestupovat po menších žebřících a lanech, ale dvacetimetrový, lehce převislý žebřík na druhé straně už vylézáme jen s velkým úsilím. Pak už nás čeká rovný přechod po vysoké skalní polici a sestup cestou, po které jsme před 10 hodinama vystupovali vzhůru.

Celé odpoledne nás již obklopují mraky a při sestupu začíná i lehce poprchávat, ale večer se počasí zase zlepšuje a přes noc se obloha opět vyčišťuje. Takovéto počasí nás dále provází až do konce pobytu.