Den 6.
středa 12. 8.
Santo Toribio, Pico Jano
Ráno si přispíme a vstáváme až v půl desáté. V jedenáct jedeme do Potes nakoupit a cestou se stavíme v klášteře Santo Toribio, kde nakonec strávíme skoro hodinu a z nákupu se tak vracíme až v půl jedné. Děláme si oběd, balíme všechno možné na pobyt venku do noci a vyrážíme na výstup na Pico Jano.
Skrz vesničku Cosgaya stoupáme po cyklostezce. Ta je na mapě v půlce kopce asi na 700 m přerušená, ale jelikož se jedná o cyklostezku značenou na mnoho kilometrů, předpokládáme, že je to spíš chyba v mapě. Ukáže se ale, že tomu tak není. Betonová cesta končí v půlce kopce a ústí na pastviny. Po pastvinách se naštěstí jde celkem dobře a trochu náročnějších je až posledních 200 m, než se napojíme opět na cestu. Nejnáročnější na výstupu tak zůstává sluníčko a teplota 30 °C. Naštěstí se většinou dá jít pod stromy.
V polovině výstupu o 700 m nahoru je jezírko, které má sice celkem čistou vodu, ale břehy jsou zarostlé a na koupání to není. Chvilku posedíme a pouštíme se do druhé půlky výstupu. Zde už jsme na turistické trase a cestička je hezky vysekaná. Navíc je všude spousta ostružin. A otravných mušek.
Kilometr před vrcholem nacházíme pěkný stinný plácek pod jedním z posledních stromů, navíc s výhledem na západ. Dáváme si pauzu a pak dolezeme na vrchol, kde stín není žádný. Zato jsou tu parádní výhledy do všech směrů. A jedna rodinka Poláků. Pokračujeme ještě o kousek dál na vyhlídku severním směrem a po hřebeni se dojdeme podívat do sedla na údajnou nekropoli. Pak se vracíme přes vrcholek zpět na plácek pod stromem. Na vrcholku je tou dobou už asi 50 lidí a 4 auta.
Pod stromem pak sedíme další 2 hodiny a pozorujeme úplné zatmění Slunce. Po půl deváté vyrážíme na cestu dolů, která ubíhá velmi rychle. Se setměním dorážíme v údolí na silnici, takže nakonec nepotřebujeme ani baterky, a v deset jsme v apartmánu.
Terka s Anežkou se po půlnoci jdou podívat ještě na Perseidy, zatímco Jakub má z výstupu zřejmě úpal a leží.