Vladimír Laš

Den 3.

neděle 19. 8.

Cesta ze sedla Bora do Valbonë

V devět vyrážíme a mírným svahem vystoupáme zbylých pár metrů do sedla Bora (poi). Zde se nachází hranice s Albánií s pořádným hraničním patníkem. Hned za hranicí dvě Albánky sbírají v kopci borůvky.

Druhá strana sedla je skutečně příkřejší a místo na stany bychom tu hledali těžko. Klesáme úbočím svahu přímo k vesnici Çerem. Asi uprostřed sestupu procházíme kolem pastevecké vesničky se stádem ovcí a volejbalovým hřištěm. Těsně před Çerem nás předchází rodinka, která asi byla u pastevců na víkend - tatík v košili a polobotkách nese zánovní kufr a bandasku s mlékem.

Çerem (1150 m.n.m.) (poi) je výrazně "zaostalejší" než Vusanje, turismus se tu teprve začíná rozmáhat, snad proto, že sem vede jen mizerná kamenitá silnička. Přesto tu pár guest housů je. V jednom si dáváme pivo (obsluhující holčina mluví bez problémů anglicky, říká, že je tu jen na léto, jinak studuje v Tiranë ekonomku) a o kus dál na ostrůvku oběd.

Po obědě nás čeká sestup do údolí Valbonë (700 m.n.m.). Dalo by se jít po kamenité silničce, která se motá svahem se a tam, ale volíme přímou turistickou cestičku rovnou dolů. Zřejmě to ale nebyla dobrá volba. Cesta je dost zarostlá, často jde šikmo napříč prudkým svahem a místy jsou hnusné vodou vymleté strže. V údolí pak cesta vyústí do staveniště nového mostu, přes které se také dostává mizerně. Během sestupu se na obloze začnou honit mraky a ve vedlejším údolí mohutně hřmí a musí tam být solidní bouřka. U nás však ani nekápne (podobný scénář se opakuje i v dalších dnech a my déšť za celou dobu nevidíme). Náladu nám zlepšuje až pivo v luxusní restauraci Relax (poi), která je pár metrů za staveništěm.

Do Valbonë to máme po silnici asi 6 km. Zkusíme stopovat a asi po 2 minutách zastaví náklaďáček, který nás všech pět poskládá na korbu. Ušetří nám tak minimálně hodinu a půl nepříjemného plahočení po asfaltu.

Valbonë (940 m.n.m.) (poi) je vysloveně turistická vesnice - vlastně celé údolí. Hotýlky, restaurace a kempy jsou všude. Jdeme údolím vzhůru a začínáme mít obavy, zda-li tu vůbec půjde najít místo na stany. Dojdeme až na konec asfaltky, kde stojí obří restaurace s kempem a kolem je plno lidí. Dále už pokračuje jen kamenná cesta sjízdná pro teréňáky. Pokračujeme ještě asi kilometr do míst, kde má z bočního údolí přitékat potok (celé hlavní údolí je vlastně kamenité koryto vyschlé říčky, které se střídá s hustými stromky). Potok z bočního údolí přitéká, ale mizí pod zem poměrně vysoko a na pěkném plácku u něj stojí chaty. Nakonec v jedné boční cestě najdeme ucházející plácek (poi), kde se dají postavit stany a nejbližší chaty jsou dost daleko. Navíc tu z hadičky vytéká voda, která vypadá pitně. A taky je tu dost dřeva na večerní oheň.