Den 16.
sobota 16. 8.
Let do Istanbulu
Vstáváme ve tři čtvrtě na šest, bereme všechny věci a odjíždíme na Tokyo Station. Tam nasedáme na Narita Express, který nás za hodinu vyhodí
na letišti. Cestou ještě stihneme udělat on-line check-in, takže na letišti nemusíme stát dlouhou frontu (místo toho můžeme o to déle
čekat u gaty).
Let trvá o dvě hodiny déle než v opačném směru – asi letíme proti větru. I když letíme přes den (odlétáme dopoledne a přilétáme odpoledne),
v letadle si stejně hrají na noc: chvíli po startu zatmaví okna a zprůhlední je až před přistáním, takže z výhledů ven nemáme nic.
Letiště v Istanbulu je poměrně daleko od města, přesto nás překvapí, že Google tvrdí, že do centra to veřejnou dopravou trvá dvě hodiny.
Ukáže se, že do toho počítá i půlhodinu, než se vůbec dostaneme k metru. Bohužel to není přehnané. Letiště je obrovské (většina nekonečně dlouhých
chodeb je prázdná), celní kontrola zabere pěkných pár minut a projít halou s 26 pásy na zavazadla také není zrovna rychlé. Ve výsledku nám jen
cesta před budovu trvá 40 minut. Tam navíc stojí pouze taxíky, zatímco metro je dalších 12 minut pěšky. Když prolezeme spoustou prázdných betonových
pater se schodišti (stavěnými tak, že na sebe záměrně nenavazují), máme pocit, že tady nikdo nechce, aby lidé jezdili metrem. Tomu odpovídají i
automaty před vstupem – nelze v nich koupit běžný lístek, pouze městskou kartu. Jsou tu tři různé typy automatů, každý prodává něco jiného, a ani
po konzultaci s chatem (a po 21 hodinách cestování) to nepochopíme. Vzdáváme to, vracíme se k taxíkům a když nám řidič tvrdí, že Uber na letiště
nesmí, necháváme se od něj odvézt až k ubytování. Za 50 € to nakonec není špatná volba – taxikář nejen že ve změti uliček najde tu správnou,
ale také dohledá příslušný dům a předá nás přímo majiteli.
Skládáme věci do bytečku ve třetím patře a s Terkou si ještě uděláme půlhodinovou procházku nočními uličkami, při které nakoupíme snídani.