Vladimír Laš

Den 14.

čtvrtek 14. 8.

Macumoto

Po čtvrté hodině nás probouzí siréna a dům se pod námi lehce zachvěje. V aplikaci na katastrofy se píše, že šlo o zemětřesení v moři východně od Honšú o síle 5,1 – v Tokiu však mělo sílu jen mezi 2 až 3.

Po sedmé vyrážíme z bytu, dvěma městskými vlaky dojedeme na Tokyo Station a odsud šinkansenem do Nagana. Tam jen přestoupíme na běžný rychlík a před jedenáctou vystupujeme v Matsumotu.

Nejprve míříme k chrámu Zenkyuin. Je tu buddhistický i šintoistický chrám – poměrně velké a hezké komplexy. Možná nejsou tak velkolepé jako v Nikkō, zato jsme tu úplně sami. Poté přecházíme do parku Agatanomori, kde kromě pěkných zahrad a altánku mají jezírko plné ryb, kachen a želv (a ukáže se i volavka). Ryby jsou tak natěšené na krmení, že když se nahneme přes zábradlí, vytvoří pod námi takový shluk, že kádě s kapry před Vánoci jsou proti tomu skoro prázdné. Kousek od parku je sushi restaurace, ale bez rezervace nás tam nepustí, takže kupujeme krabičky a obědváme v parku.

Pak se rozpálenými ulicemi přesouváme do turističtější části města a přes Žabí ulici (taková místní „Karlovka“ přecpaná suvenýry a turisty) a svatyni Yohashira-jinja docházíme až k hradu.

Hrad Matsumoto patří spolu s Himedži k největším a nejvýznamnějším hradům v Japonsku. Matsumoto navíc stojí v rovině, obklopený vodním příkopem, takže je na něj super pohled. Významu hradu odpovídá i počet návštěvníků – cedule u pokladny hlásí, že čekací doba na vstup je aktuálně 60 minut. Naštěstí máme lístky zakoupené předem na konkrétní čas, takže frontu přeskočíme. Nicméně i celá prohlídka hradu je vlastně jedna dlouhá fronta, zapříčiněná hlavně tím, že po úzkých prudkých schodech to malým dětem a starším lidem jde hodně pomalu.

Hned u vstupu nás zouvají a boty si musíme nést v igelitce (aby to bylo po těch schodech ještě zajímavější). Prohlídka spočívá v tom, že projdeme šest pater nahoru a dolů, propojených schodišti, která jsou hodně strmá, úzká a záměrně nenavazují na sebe – kvůli lepší obraně hradu. Všude stojí hlídači a popohánějí lidi kupředu, i když ve frontě není kam. V okolí schodů je zákaz focení – zřejmě kvůli Japonkám v minisukních.

Projít hrad zabere skoro hodinu, takže si pak už jen dáváme zmrzlinu a míříme zpět na nádraží. Stejnou trasou se vracíme na Tokyo Station. Tam si v chodbě plné restaurací dáváme večeři a pak se ještě na chvíli procházíme po Ginze, abychom se pokochali svítícími mrakodrapy. Na druhém konci čtvrti nasedáme na vlak a jedeme domů spát.