Den 12.
úterý 12. 8.
Výlet na Onamedake, údolí Dakigaeri
Ráno prší, ale nijak silně a podle předpovědi by se mělo počasí během dne zlepšit. Snídani jsme si kvůli dopolednímu dešti objednali až na
devátou, ale po ránu už toho moc nenaspíme. Japonci mají denní rytmus posunutý zhruba o dvě hodiny, takže už od půl šesté v domě pobíhají
lidé a něco dělají. K snídani opět dostáváme spoustu mističek se vším možným, tentokrát ale nechybí ani míchaná vajíčka a tousty.
Po snídani sedáme do auta s cílem vyjet na parkoviště Komagatake 8th Station ve výšce 1 300 m n. m. a odtud vystoupat na okolní kopce.
Při odbočení na úzkou silničku klikatící se vzhůru nás zastaví závora a dva hlídači. Vysvětlují, že nahoru se autem nesmí a že musíme o kilometr
zpět na parkoviště Alpa Kumakusa, odkud jezdí autobus (minimálně jednou za hodinu, někdy častěji). Na velkém parkovišti stojí rozsáhlé
návštěvnické centrum s modely okolních hor. Opět to vypadá, že je tu vše připraveno pro obří davy turistů, a opět je tu is námi asi deset lidí.
Za patnáct minut už nasedáme do autobusu a uzoučkou klikatou silnicí stoupáme vzhůru. Je jasné, proč sem auta nepouštějí – na většině míst
by se nedalo vyhnout.
Nahoře je dost mraků a výhledy sotva na nejbližší kopec, ale neprší. Cedulky varující před medvědy jsou i tady, ale hlavně s doporučením cinkat
a vydávat zvuky. Vyrážíme vzhůru cestou kolem kopce. Kousek od parkoviště míjíme vyvřelý svah bez rostlinstva s množstvím zajímavých kamenů,
včetně žlutých kousků síry. Stoupáme nejprve cestičkou zarostlou vegetací až nad hlavu, ale čím výš jsme, tím je rostlinstvo nižší.
Postupně se nám otevírá pohled dolů do údolí a na celé jezero Tazawa. Ve výšce 1 550 m n. m. začínají dřevěné chodníčky, po nichž docházíme
k jezeru Amide-Ike. Stojí u něj horská chatka (zamčená) a záchody. Odtud vystoupáme na nejvyšší místní kopec Onamedake (1 637 m n. m.),
odkud máme výhled jen na různé odstíny mlhy.
V závětří u chaty si dáváme oběd. Mezitím se mraky roztrhají a ukáže se i modrá obloha. Vystoupáme ještě na hřeben za jezerem s výhledem
na malé krátery na druhé straně a obloukem přes Yakemori se vracíme zpět na parkoviště. Autobus dolů stíháme na minutu přesně a v půl
třetí už sedíme v autě.
Pokračujeme do údolí Dakigaeri, které jsme si náhodou vyhlédli v mapě. Od parkoviště vede červený visutý most nad průzračnou říčkou
(obsypaný velkými žlutými pavouky). Kolem řeky je mnoho kamenných pláží, ale ani jeden Japonec na nich není. Sestoupíme na jednu z nich a
brouzdáme se ve vodě. Po chvíli dorazí několik Japonců a také si jdou smočit nohy – vypadá to, že když tu není cedule
"
zde je možné vlézt do
vody
"
, tak to nikoho nenapadne. Jeden mladý Japonec se svlékne do spoďárů, machruje před ostatními a po velkém osmělování vleze do vody.
Jde skutečně o hrdinský výkon - voda má teplotu asi jako průměrný bazén.
Proti proudu řeky pak vede stezka v přesní výšce nad řekou, místy po mostě, místy tunelem, až k vodopádu Mikaeri no Taki vzdálenému asi kilometr.
Ačkoli je dole v řece spousta krásných tůní, které by jinde byly plné lidí, tady se k nim nedá slézt. Od vodopádu se vracíme zpět, ještě jednou
se zastavíme na pláži a vykoupeme se, a pak už sedáme do auta a míříme zpět.
Večeře je podobná jako předchozí den, ale zdá se nám, že je tentokrát více věcí jedlých. A po večeři ještě jednou vyrážíme do onsenu.