Vladimír Laš

Den 12.

středa 24. 5.

Aso, Taka dake

Dnes nás čeká nejdelší přesun v kuse, který jsme podnikli. Vstáváme ve 4:30 a v 5:19 odjíždíme z Nijo station courákem na Kyōto station. Tam se ujišťujeme, že takhle vrzy skutečně žádný Shinkasen ještě nejede a courákem vyrážíme v 5:44 na půlhodinový přejezd na nádraží Shin-Osaka. Tam máme 10 minut na to, abychom si rezervovali místa a doběhli do Shinkansenu. V něm v poklidu usínáme, neboť máme 3 hodiny, než dorazíme na Hakatu (nádraží ve Fukuoce, kde končí trať Shinkansenů na Kyūshū). Na Hakatě přestupujeme během 15 minut na express, který se od Shinkansenů liší jen tím, že nemá speciální koleje, takže nejede tak rychle. Tím za další hodinu a půl dorážíme do Kumamota. Zde se teprve rozcházíme z internetovým vyhledavačem, neboť do Asa sedáme ve 13:25 na autobus (za 540 ¥) a ve dvě hodiny stojíme uprostřed Kyūshū kousek pod kráterem sopky.

Nahoru ke kráteru vede lanovka (za cca 400 ¥). Nicméně je to spíš atrakce pro líné Japonce, neboť má převýšení asi 50 m a kolem po silnici vyjdeme za 20 minut. Přesto brzy zjišťujeme, že nejet lanovkou byla chyba. Proti nám dolů se řítí davy škol a ječí "HI" . Rychle nám z toho začne hrabat.

Samotný kráter je super. Padesátimetrová díra se zářivě zeleným jezerem na dně, ze kterého se bez přestání valí kouř. Zajímavé je ovšem i okolí kráteru. Japonci tu zvládli z betonu udělat vše od cest přes koryta potoků až po bunkry (sopka jim občas zabije nějakého turistu, tak aby se lidi měli kam schovat).

Chvilku se tu motáme a pak se vydáváme po značené cestě na nejvyšší sopku v Asu - Taka dake (1590 m. n. m.). Cesta nás vede přes pole sopečného písku do kamenného údolí a tím o 400 m výše na vrchol Naka dake (1509 m. n. m.) a z něj kousíček na Taka dake. V pět hodin jsme na vrcholu, odkud vidíme konečně celý vnější kráter Asa.

Zatímco výstup měl asi 4 km, dolů je to kousíček, zato po šílené kozí stezce po skále přímo dolů. Navíc lanovka z druhé strany kráteru je výrazně delší,takže po kamenech slézáme až na 800 m. n. m. Dole nás pěkně bolí nohy. Začíná se stmívat, tak se vypravujeme dolů po silnici směrem na Miyaji a začínáme se rozhlížet po nějakém místě na přespání. Nakonec těsně před městečkem narážíme na pruh lesa (nebo spíš pralesa) a i když je v prudkém kopci, nalézáme v něm místo na stan.