Den 11.
pondělí 11. 8.
Kakunodate, Hačimantai
V 6:22 nás budí siréna a jakési japonské hlášení. Okolní Japonci zůstávají v klidu, takže to nejspíš znamená jen začátek směny na přehradě.
Před sedmou se siréna a hlášení opakují, ale kolem je stále ticho. Vstáváme a vidíme, že v řece pod přehradou je téměř sucho a z přehrady začíná
pomalu téct voda – skutečně tedy začala směna.
Prší, ale podle předpovědi by mělo postupně přestávat. Narychlo balíme stany a snídáme v autě. Pak odjíždíme do asi 40 minut vzdáleného Kakunodate.
Centrum města tvoří původní samurajské domy, zčásti přístupné veřejnosti a zčásti přestavěné na muzea. Do některých se platí vstupné (cca 500 ¥),
několik je volně přístupných a další slouží jako kavárny, obchody se suvenýry nebo jiné turistické atrakce.
Projdeme hlavní ulicí, navštívíme jeden placený a jeden volný dům a na další nahlížíme jen přes plot. Dáme si něco v kavárně a za stálého
deště se vracíme na parkoviště.
Autem pokračujeme na Hačimantai, sopku, kam vede silnice téměř až na vrchol. Cestou zastavujeme na parkovišti, odkud vede dřevěný chodníček
do mokřad. Vydáváme se po něm, ale dovede nás jen pár metrů k vyhlídce na lučinu – dál je cesta uzavřená kvůli medvědům. Vracíme se do auta a
jedeme až na horní parkoviště ve výšce 1 540 m n. m. Déšť ustal, obloha je zatažená, místy se objevuje mlha a občas vykoukne modré nebe.
Cedule varující před medvědy jsou tu všude a všichni Japonci poctivě chodí se zvonečky. V místním obchůdku si také jeden kupujeme
a vyrážíme k vrcholu.
Vrchol sopky tvoří jedno větší a několik menších jezer (jedno z nich v zimě díky teplým pramenům zamrzá jen částečně a vytváří bílo-modré
"Dračí oko"
, kvůli němuž je lokalita známá). Mezi jezírky a lučinami vedou dřevěné chodníčky a celá trasa nám zabere asi dvě hodiny.
Cestou zpět autem zahlédneme kouřící potok a chceme se podívat na fumaroly. Ty sice nenajdeme, protože jde o placený venkovní onsen, ale
při odbočení na vedlejší silnici se přímo před autem objeví medvěd s medvídětem. Chvilku postojí, pak zmizí v houští a nechají nás projet.
Zastavujeme ještě u návštěvnického centra, za kterým je malé jezírko s bublajícím bahnem a na druhé straně hezké jezero s dřevěnými chodníčky
kolem (na jeho protějším břehu je kemp, kde jsme původně chtěli přespat – dokud jsme nezjistili, že je zavřený kvůli medvědům).
Autem se vracíme až pod jezero Tazawa, odbočujeme a po pár kilometrech přijíždíme k Hotelu Radish House, kde máme rezervaci na dvě noci.
Je to menší rodinný hotýlek s pokoji pojmenovanými po zelenině. K večeři dostáváme spoustu mističek s neidentifikovatelnými věcmi
(nakládané cosi v čemsi), naštěstí nechybí rýže a sójovka. Po večeři ještě míříme do onsenu – mají tu dva a dá se v nich zamknout, takže je máme
jen pro sebe.