Den 10.
neděle 10. 8.
The Last of Us
V osm vyrážíme z baráčku na nádraží, sedáme na lokální vlak a v půl desáté už svištíme šinkansenem a opouštíme Hokkaidó. Před dvanáctou
vystupujeme v Morioce, kde máme v půjčovně hned vedle nádraží rezervované auto.
Po vyplnění několika formulářů (které jsme už vyplňovali online) dostáváme Subaru s placatým čumákem. Ačkoliv jsme objednali nejmenší a
nejlevnější model, bez problémů se nám do kufru vejdou všechny čtyři batohy. A několikrát nám důrazně zopakují, že máme tankovat
jen červený
"regular"
a nic jiného (v Japonsku mají totiž diesel označený zeleně).
Jízda vlevo není zásadní problém (navíc auto je automat, takže odpadá řazení na opačné straně), jen občas místo blinkru omylem zapneme stěrače.
Zato bojujeme s navigací – sice mluví anglicky, ale ovládání je v japonštině, takže ji nedokážeme vypnout a naviguje nás kdovíkam. Naštěstí máme
vedle spuštěnou českou navigaci v telefonu.
Jedeme přes Senboku k jezeru Tazawa. Zastavujeme se v jednom kempu, ale bez rezervace nás odmítají (ačkoliv z hlediska českých
kempů by tu měli spoustu místa). Pokračujeme podél jezera na jih, kde je podle map možné volně tábořit. Místo sice nacházíme, ale není
nijak hezké – podmáčená, lehce nakloněná louka u lesa s nepříjemným podrostem. Dalo by se tu přespat, kdyby nebylo nic lepšího. Zatím si
tu sníme obědové krabičky nakoupené cestou a pokračujeme dál na jih k označeným plážím.
Pláž tu skutečně je (hned vedle muzea pstruhů), ale nijak upravená. Na břehu loví dva Japonci hmyz do obřích sítěk, na jezeře se pohybují
dvě skupinky na paddleboardech – v neoprenech a vestách. Začínáme si připadat trochu jako v postapokalyptickém filmu.
Vracíme se k místu, kde příjezdová cesta přichází k jezeru, a jdeme se podívat na další pláž (první pláž u příjezdové cesty k asi největšímu,
nejhlubšímu, krásně čistému jezeru v Japonsku v době letní dovolené). Je tu o něco více lidí, asi tak o třicet. Na vodě je pár paddleboardů, kajaků a motorových člunů
(většina lidí opět v neoprenech), ve vyhrazené části stojí několik lidí po pás ve vodě. Na břehu dokonce leží dvě Japonky v bikinách – takže
zakázané tu nejsou. Pocit apokalypsy sílí. Ptáme se, zda si můžeme půjčit paddleboard, ale prý tu půjčují jen šlapadla; museli bychom úplně jinam.
Jezero vzdáváme a jedeme k nedaleké přehradě Tamagawa, kde by mělo být volné kempování. Cestou zastavujeme na parkovišti s vyhlídkou na řeku.
Jsou tu cestičky, mapky, dokonce i naučné tabule – jen je vše naprosto neudržované a příroda to pomalu pohlcuje. Pod přehradou nacházíme obrovský
trávník, upravené cesty s lavičkami, funkční toalety i vodovod – vše připravené pro stovky kempařů. Zaparkovaná jsou tu dvě auta, tři motorky
a stojí tu dva stany. Celé místo ale působí opuštěně a chátrá. Přesto je tu příjemně, a tak zůstáváme na noc.
Předtím se ještě zajedeme podívat přímo na hráz přehrady – pocit apokalypsy tu vrcholí. Vyhlídková plošina velká skoro na spartakiádu je zcela
prázdná, všude spousta betonu prorůstajícího výhonky rostlin, a do toho v pět hodin začne nad přehradou hrát zvonkohra.
Večer, když si vaříme jídlo, se na nás slétnou mraky mušek. Moc neštípou, ale jsou hrozně otravné. Jídlo dojídáme v autě a pak jdeme spát.