Reunion 2017

Den 3.

sobota 5. 8.

Cesta z Hell-Bourg do oblasti Le Grand Sable

vzdálenost: 9,3 km, stoupání: 712 m , klesání: 606 m

Ráno vstáváme v 6:15, dáváme si čaj a buchtu a běžíme na autobus, který odjíždí v sedm. Tím se za pár minut dostaneme zpět na hlavní nádraží a tady čekáme do osmi, kdy nám jede autobus do Hell-Bourg (linka 83). Čekání si chceme zkrátit prohlídkou okolí, ale po 10 minutách usoudíme, že tady skutečně k vidění není vůbec nic.

Autobus jede asi 50 minut. Proveze nás úzkou soutězkou do Cirque de Salazie a pak v úzkých serpentýnách stoupá podél východní stěny kruhu. Z autobusu vidíme několik vodopádů a kopce nejrůznějších tvarů a velikostí.

Hell-Bourg (poi) (950 m. n. m.) je na rozdíl od Saint-André vesnice přímo zaměřená na turisty. Hned u zastávky je náměstíčko s kašnou, několika obchody a kavárnou. Dáváme si tu ranní kávu s dortíčkem a pozorujeme pomalu se probouzející turisty (převážně sportovně vypadající francouzské rodiny).

Pak nahazujeme batohy a vydáváme se na cestu. Máme v plánu jít po cestě GR 1 na severozápad, na konci Îlet à Vidot odbočit na jižní variantu, pak se zkusit podívat na odbočku k Source pétrifiante a dojít k chatě v oblasti Le Grand Sable. Hned od začátku začínáme potkávat spoustu zajímavostí. Pár metrů za Hell-Bourg jsou staré rozpadlé lázně, o kus dál míjíme mandarinkový sad (mandarinky jsou sice dobré, ale nedozrálé a špatně se loupou) a za další zatáčkou pavučinu ve větvých stromu s pavoukem, co má rozpětí nohou jak pomeranč (a navíc se kreolsky jmenuje le Babouk). Pak už odbočujeme na jižní variantu GR 1 a pomalu stoupáme kolem kopce Trou Blanc. Za ním scházíme k řece Mât (poi) a dáváme si u ní oběd.

Po obědě potřebujeme přejít řeku po kamenech, tak si na to chceme vyndat hůlky. Při jejich vytažení však zjišťujeme, že jejich dolní vysouvací část chybí - pravděpodobně někde na letišti usoudili, že dolní špičaté konce jsou moc nebezpečné a vyndali je. Naštěstí jsou kolem poměrně rovné a pevné stromky, tak si z nich improvizovaný spodek hůlek vyrobíme (vydrží nám až do konce pobytu).

Za řekou začíná prudké stoupání, které jde napůl potokem a napůl pralesem, takže se naše tempo velmi zpomaluje. Když se po nějaké době prodereme až k odbočce k prameni a zjistíme, že na ni je zákaz vstupu, ani se nesnažíme zkoušet, jestli by to třeba nešlo (zcela zarostlá cesta hovoří sama za sebe). Pokračujeme nahoru a naštěstí v místě, kde "cesta" opustí potok a začne se motat nejrůznějším terénem směrem k sedlu, je už o něco schůdnější. V sedýlku už je to opět normální cesta, kterou někdo udržuje.

Ze sedla chvilku klesáme a dostáváme se do oblasti Le Grand Sable - údolí zasypané v 19. století sesuvem (který pohřbil jednu vesnici). Díky tomu je tu relativně rovina, vysoký les a příjemně se tu jde. Během pár minut se napojujeme na hlavní trasu GR 1, po které se jdeme kouknout ke značené chatě (poi). Kamenný domek s jednou místností mohl být sice pěkný, ale díky dopadkům a špíně je nyní dost hnusný. Okolí je navíc zarostlé. Raději se tu nezdržujeme a na druhé straně Le Grand Sable nalézáme vedle cesty pěkné místo na jeden stan (poi) i s ohništěm a připraveným dřevem. Pár metrů pod námi je říčka, ve které se dá vykoupat. Idylu tak kazí jen "běžci" , kterých se tu i večer pár ukáže.

  • Na celém Reunionu nemají na turistických trasách mosty a řeky se musí brodit nebo přecházet po kamenech.
  • Na většině turistických míst, které jsme navštívili, jsme potkávali "běžce" - místní sportovci, kteří ve sportovním upnutém barevném oblečení a s camelbackem na zádech běhají ve všech časech po značených cestách. Dle míst a časů, kdy jsme je potkali, musí vyrážet se svítáním, překonávat šílená převýšení a dobíhat často až za tmy.