Den 3.
čtvrtek 13. 9.
Cuzco
Ve tři ráno nás vzbudí uklízeči, kteří přesunují židličky o pár metrů jinam. Přesunem se tedy také, ale zbylou
hodinu už jen tak posedáváme a něco málo snídáme. Ve čtyři vyrážíme hledat check-in, a i když to není až tak
jednoduché (nemají tu check-iny po letech, ale po společnostech), tak úspěšně dostáváme letenky. Vydřiduši tu chtějí
platit odletovou taxu i pro vnitrostátní lety (něco přes 6 $). Zase i pro místní lety mají zánovní letadlo (Boing 737) a dají nám
i menší snídani. Navíc máme pěkný výhled na kopce pod námi.
Před osmou přistáváme v Cuzcu (po velmi elegantním přistávacím manévru - mezi horami na nějaké douhé nalétávání
na dráhu není místo). Teplota je údajně kolem 5°, nadmořská výška přes 3300 m.n.m. Bereme si věci za zvuků indiánské kapely
a jelikož průvodce radí nebrat si taxi hned na letišti (kde musí platit speciální poplatky za vjezd), prodíráme se hloučkem taxikářů pryč.
Nicméně hned za letiště nás chytne další, který nás chce odvés za 10 S do centra (asi 4 km). Cena za 6 lidí nám přijde rozumná,
skládáme se do mikrobusu a jedem. Cestou taxikáři (jedou s námi tři) začnou vytahovat prospekty a nabízet nám ubytování
v rodinném hostelu a zájezdy s jejich cestovkou. Zájezdy odmítáme, ale cena za ubytování (15 S za osobu) je menší než u
nejlevnějších hostelů v průvodci, takže souhlasíme, že se tam zajedem kouknout. Hostel je skutečně rodinný - na dvoře baráku mají v jednom
domě místnost rozdělenou do čtyřech pokojíčků (dva v patře), tři po dvou postelích a jednu místnost s křesly. V kůlně na
dvoře záchod a sprchu. Prostě akorát pro nás.
Necháváme tu věci a vyrážíme do města. Na hlavní náměstí (Plaza de Armas), do nedalekých turistických informací,
vedle do krámu pro turistickou mapu a po poslední svačince z domácích zásob na pozůstatky inckých obydlí. V poledne vybíráme
v průvodci restauraci a jdem na oběd. Dáváme si samozřejmě morčata (22 S), a pak nejrůznější vepřové, kuřecí řízek,
sele (13 - 16 S), polívku se vším možným a pivko (4 S). Morče sice není špatné, ale to obírání za to nestojí, takový
zázrak to zas není.
Po obědě jdem kouknout na odjezdy autobusů. Už se na nás silně projevuje nadmořská výška. Bolí nás hlava a vyjít jakékoliv
schody je problém. Vyznat se v místních autobusech asi nejde. Nádraží je jedna křižovatka, na které jezdí o něco více autobusů než jinde.
Nějaká budka či jízdní řád nikde. Lidé kolem převážně nic nevědí, až přímo v jednom autobusu nám řeknou, jak by něco další
den mohlo jet do Cachory. Mezitím nám jiný člověk zde říká, že nás tam za 150 S odveze autem.
Vracíme se tedy do hotýlku a ve čtyři hodiny si dáváme odpoldní siestu (před usnutím ještě koštujeme místní
rum za 14 S) - už skoro nejsme schopni pohybu.
V podvečer pak vymýšlíme trasu treku a v obchoďáku nakupujeme jídlo (relativně levné).