Peru 2007

Den 17.

čtvrtek 27. 9.

Údolí sopek - kaňon na Rio Andagua

Ráno vstáváme o něco později a nijak nespěcháme. Původně jsme se dnes chtěli jít podívat na kaňon na Rio Andugua, jelikož jsme ho ale už viděli při včerejší cestě (nebo si to alespoň myslíme), tak se místo toho chceme podívat na jezero východně od Andaguy a od něj případně proti proudu řeky ke kaňonu. Dopadá to ale trochu jinak.

Vydáváme se stejně jako včera vodním kanálem, který obkružuje menší sopku (Cerro Yanamauras) a začátek má někde nad kaňonem. V jeho nejvýchodnější části chceme vylézt a vydat se dolů k jezeru. Zjišťujeme ale, že cesta přímo k jezeru přes spoustu políček a zídek nevypadá příliš schůdně, zato vede cesta někam k dolní části kaňonu. Vydáváme se tedy po ní. Dostáváme se na další most přes kaňon a tady teprve zjišťujeme, že námi obdivovaná část nahoře byla jen slabý odvárek toho, co je tady. Úzký kaňon je místy přes 50 metrů hluboký a voda v něm dělá psí kusy. Chvilku běháme po cestičkách mezi skalami kus proti proudu a snažíme se nakukovat dolů do kaňonu, a pak se naopak vydáme na skalnatý kopeček kousek po proudu, odkud by mohl být výhled na řeku až k jezeru (kopeček je místo s maximálním výskytem kaktusů, chůze tady se podobá spíše akrobatickému proplétání mezi ostny). Výhled k jezeru tu skutečně je (je ale dost daleko a na dojití k němu nemáme čas) a navíc je vidět pod námi na konci kaňonu vodu tryskající ze stěny. Vypadá to zajímavě, a tak se rozhodujem obejít spodek kaňonu a z jižní strany slézt k jeho konci.

Cesta k jižnímu srázu je trochu delší, než se zdálo, neboť cestou musíme přelézat několikero zídek a políček (vše samozřejmě řádně prorostlé kaktusy), ale v okamžiku, kdy se dostáváme k cestičce klesající dolů ke kaňonu, vidíme, že to stojí za to. Kaňon totiž končí krásným dvacetimetrovým vodopádem padajícím do hluboké laguny mezi skalami. Část vody navíc nepadá přímo, ale protáká tunelem ve stěně a z něj padá do laguny třemi postraními vodopády.

Scházíme dolů a oči nám pořád sklouzávají ze strmé cestičky k vodopádu. Přístup k samotné laguně maličko koplikuje zavlažovací kanál, který tu začíná a přes který se musí přelézt. U laguny krátce posedíme na kameni, a pak se zvolna vydáváme na cestu zpátky.

Zpět přicházíme kolem půl čtvrté, takže máme dvě a půl hodiny na najedení a zabalení věcí. Králík si ovšem vaří super porci rizota, kterou nestíhá sníst a při rychlobalení končí v baťohu kotlík i s rizotem. Autobus přijíždí pěkně nacpaný, nemít dopředu koupené lístky, tak si nesednem. Jízda zpět do Arequipy trvá 10 hodin a je ještě šílenější než předchozí jízda sem. Kromě hopsání po horské cestičce, na které jsme nyní připraveni, je v autobuse šílené horko a strašně málo místa na nohy. Ty se nedají ani vystrčit do uličky, neboť i ta je plná lidí a ti zkušenější si již berou vlastní malé židličky. A ještě k tomu nám pouští vypečený film s Van-Damem. Že je ve španělštině je úplně jedno.