Kyrgyzstán 2014

aneb Vandr plus

Den 5.

středa 13. 8.

3. den treku, výstup k jezeru Ala-köl

vzdálenost: 8 km, stoupání: 1000 m, klesání: 80 m

Vstáváme v půl sedmé, a i když je nebe stále modré, trvá poměrně dlouho, než se sluníčko dostane na dno údolí. O 2 hodiny později vyrážíme údolím podél řeky dolů. Po 40 minutách a 3 km docházíme do "Base kempu" (2540 m. n. m.) (poi). Kemp je výrazně ošklivější a lidí je tu poměrně dost (tak 20 stanů), takže jsme rádi, že jsme zůstali nahoře.

Kousek pod kempem musíme přebrodit přítok (poměrně malý, ale chybí v něm "správné" místo, aby se dal přejít v botech), abychom se dostali k mostu přes řeku v údolí. Na druhé straně začíná stoupání, které dnes již nepřestane - na 4 kilometrech o 1000 metrů vzhůru až k jezeru Ala-köl (3530 m. n. m.) (poi). Stoupání začíná lesem, o nějakých 500 m výše je mezi stromy menší kemp, kde by se dalo spát a zbytek cesty vede podél prudké říčky mezi kameny a sutí.

Před polednem se poměrně rychle zatáhne obloha a přižene se bouřka s kroupami. Balíme sebe i batohy do různých nepromokavých obalů, ale bouřka rychle přejde. Přes oběd je počasí rozumné, ale kolem druhé, když se dostáváme do pořádně prudkého stoupání, se obloha zatahuje definitivně a přichází pořádná horská buřina s kroupami a sněhem.

V půl páté dolézáme k jezeru a za nepřestávající bouřky hledáme místo na stany. Na kamenitém podkladu kolem odtoku z jezera není příliš možností, ale nalézáme místo na 3 stany (na plácku, kde už stojí stany našich známých Izraelců). Zcela zmrzlí stany stavíme na křivém travnato-kamenitém podkladu pokrytém sněhem a zalézáme do spacáků. Trvá hodinu, než jsme schopni a ochotni začít nějakou další činnost.

Bouřka postupně odchází, přežene se ještě pár drobných přeháněk, ale večer dokonce vyleze slunce při krásném horském západu (při něm se pouštíme s Méďou i do jednoho tulu, u jezera není jiná volba než Čchondži). Těsně před setměním dorážejí ještě známí Francouzi a asi 10 krát se omlouvají, že si stan musí postavit hned vedle našeho, protože jinde není místo.

  • Při stoupání vzhůru vzpomínáme na všechny možné poučky, které říkají, že při náznaku bouřky je potřeba se otočit a co nejrychleji sejít do údolí. My mezi hromy a blesky lezeme stále výše. Na druhou stranu, když víme, že o 150 m výše je místo na postavení stanů, zatímco dolů bychom museli překonat 850 m, rozhodnutí už se nezdá tak divné.
  • Karel poté, co se ve stanu zahřeje nějakou tou whiskou, dojde k závěru, že by bylo potřeba ještě dneska vylézt na čtyřtisícový kopec vedle jezera, aby se mohl podívat na pětitisícové kopce. Jelikož ostatní se zahřívali spíše pobytem ve spacáku, nikoho jiného pro tuto myšlenku nenadchne. Rozhodne se ale alespoň ukázat, že odtok z jezera lze přeskočit a dostat se na druhý břeh bez plavání (to se mu podaří, i když mezi jednoduché přechody to přímo zařadit nejde). Na kopec se tedy nikdo nevypraví, nicméně pětitisícovky vidíme další den ze sedla.