Kyrgyzstán 2014

aneb Vandr plus

Den 4.

úterý 12. 8.

2. den treku, výstup do sedla Telety, sestup do doliny Karakol

vzdálenost: 10 km, stoupání: 800 m , klesání: 1160 m

Před sedmou vzdáváme pokusy o spánek, vylézáme a jdeme si vařit snídani. Izraelci na druhém břehu už mají sbaleno, ani tam nebyli ušetřeni krav, a raději odcházejí na snídani o něco dále. My po snídani nazouváme sandále a brodíme se na druhý břeh. Voda je sice studená, ale říčka je jen pár metrů široká a hluboká jen po lýtka, takže to jde bez problémů. Poté se přezouváme zpět do pohor a začínáme stoupat do sedla Telety.

Máme to nějakých 800 výškových metrů prudkého stoupání nejprve cestičkou v trávě a ke konci po kamenech a suti. Stoupá se nám ovšem poměrně dobře, lépe než bychom odhadovali ze včerejší vycházky, takže se do sedla (3782 m. n. m.) (poi) dostáváme před jednou.

Chvíli se kocháme výhledy, díváme se na sedlo nad Ala-kölem, kam bychom chtěli dojít za 2 dny, já s Méďou cvičíme jeden Pchoun (na nic jiného není v sedle prostor), Králík s Luckou dobývají nedaleký vrchol, a pak se spouštíme o 200 metrů níže, abychom si v závětří u pramene potoka dali na trávě oběd a dopřáli si chvíli hnípání na sluníčku.

Po obědě nás čeká 7 km sestup do doliny Karakol do výšky 2620 m. n. m. Po prvním prudkém sestupu ze sedla vede cesta horským travnatým údolím mezi skalkami s poměrně mírným klesáním a teprve ke konci se mezi stromy spouštíme do ostře zařízlého údolí po cestičce, která svou strmostí překonává i sestup ze sedla. V šest se dostáváme k řece na dně údolí s lehce bolavýma nohama, a jelikož se hned pod sestupem nachází u řeky pěkné tábořiště (poi), na kterém navíc nikdo není, rozhodneme se tady zůstat, místo abychom pokračovali až do hlavního kempu v údolí u odbočky k Ala-kölu.

Při sbírání dřeva přijíždí potokem auto a vylézá z něj místní hlídač. Nejprve v nás trochu zatrne, když si tak v národním parku sbíráme dřevo na oheň, ale on jen přijel vybrat poplatek za táboření (platíme 2000 somů za 7 lidí a 3 stany, ale ceny nejsou zcela pevné) a říká nám, abychom pak oheň zalili vodou.

  • Péťa se rozhodl vzít s sebou do Kyrgyzstánu kytaru a protáhnout ji přes celé hory. Hned první den zjišťujeme, že kytara má naštípnutý krk (pravděpodobně už z Prahy), takže je problém ji naladit. A postupem času, jak kytara dostává dešťové koupele, je lazení více a více nemožné. Přesto nás to neodradí, prakticky každý večer u ní posedíme a někteří zvládají i při výstupu do sedla hrát kolemjdoucím Francouzům.