Vladimír Laš

Den 2.

neděle 10. 8.

Přílet do Kyrgyzstánu, cesta do Karakolu a dále do Jeti Oguz

V Istanbulu máme na přestup přes 2 hodiny, ale část z toho zabere přesun od jedné brány k druhé, kdy chvílemi máme pocit, že už jsme museli letiště dávno opustit a dostali jsme se do nějakého obřího supermarketu. Nakonec úspěšně nasedáme do druhého letadla, ve kterém máme strávit 5 hodin, nicméně ještě navíc čekáme hodinu na letišti na nějaká zpožděná zavazadla. Let ovšem jinak probíhá bez problémů a v devět ráno (4 hodiny časový posun) vystupujeme v Biškeku (poi), kam dorazily i všechny naše batohy.

U východu z letiště už na nás čeká chlapík s cedulí v ruce a maršrutkou na parkovišti. Říká nám, ať si na letišti vyměníme jen pár peněz na oběd a zbytek až v Karakolu, kde jsou lepší kurzy. Karel si dává jedno rychlé (nic moc) kafe a poté nastupujeme do auta, kde je místa asi pro 15 lidí, takže se můžeme slušně rozvalovat a dospávat noční let.

Cesta do Karakolu trvá něco přes 6 hodin (cca 420 km), přičemž jezero Issyk-kul objíždíme severní stranou. Kvalita silnic se velmi různí, od téměř nové dálnice (jen pár kilometrů) až po prašné cesty, většinu času je to ovšem dvouproudá asfaltka (značně hrbolatá). Provoz je tu ovšem velmi silný a dopravní předpisy navíc berou spíše jako nezávazná doporučení, takže je jízda chvílemi slušný adrenalinový zážitek. Po poledni kousek před Issyk-kulem zastavujeme na jídlo v jakési rychlovývařovně, kde se zřejmě stavuje většina maršrutek jedoucích kolem. Kafe tu však mají ještě horší než na letišti.

V Karakolu nás odváží na dvorek za vrata s nápisem Extreme tour (poi), kde je v hostelu ubytováno několik skupin turistů a na dvoře parkuje množství terénních aut různého stáří. Místní šéf se nás snaží přesvědčit, abychom si u nich ihned rezervovali zpáteční cestu do Biškeku, neboť je tu extrémní množství turistů, už teď je prý téměř vše obsazené a jinak nebudeme mít šanci se tam dostat, a tváří se, že jsme blázni, když odmítáme. V zapůjčeném kanystru si od benzínky přinášíme benzín do vařičů (cca 45 somů za litr). Poté nastupujeme do prastaré dodávky, kterou řídí ještě o něco starší chlapík, a vydáváme se do Jeti Oguz.

Jedeme nejprve po silnici na jižní straně Issyk-kulu a brzy z ní odbočujeme na silničku do kopců. Projíždíme vesnicí Jeti Oguz a po pár kilometrech dorážíme mezi pár baráčků (samostatné jméno vesnička asi nemá, nejspíš je to odlehlá část Jeti Oguz, u kterých stojí sedmero načervenalých skal (podle kterých se to tu jmenuje) (poi). Zde si chlapík v obchodu kupuje meloun, pak do přehřátého motoru leje jakousi ďábelskou směs a po prašné cestě nás veze dále do hor.

Říkali jsme, aby nás odvezli kam až to jde, ale nečekali jsme, že to vezme až tak doslova. Čím dále jedeme, tím je cesta strmější, je na ní více výmolů a šutráků a občas vypadá, že i kůň by na ní měl co dělat. Chlapík se však tváří v pohodě a jede a jede. Nakonec nás odváží asi o 6 km dál (a 300 m výše), než jsme byli původně dohodnutí, a značně nám tak zkracuje další cestu. Vysazuje nás až u odbočky z hlavního údolí (2535 m. n. m.) (poi).

Odcházíme asi 400 metrů zpět podél vody dolů, kde jsme z auta viděli pěkný plácek na stany (poi). Čistý přítok na pitnou vodu je o kousek níže a dřeva na oheň spoustu, takže večer trávíme s kytarou u ohně.