Korsika 2002

Den 5.

Středa 4. 9.

Ráno vyrážíme opět v devět hodin. Chvilku jdeme po hřebeni a pak slézáme po prudké cestičce na dno údolí. Tam pokračujeme po velmi pohodlné cestě dolů po proudu potoka "Golo" , na kterém obdivujeme spoustu krásných jezírek a tůněk. Sluníčko nám svítí, a tak je cesta údolím skutečně příjemná.

Po necelých dvou kilometrech se údolí mírně sklápí a my sestupujeme po kamenité cestě dolů. Uprostřed sestupu se proti nám objevuje fantastická postava postaršího Korsičana jedoucího na mezku a ženoucího před sebou druhého mezka s nákladem. Tento idylický pohled nám však brzy překazí přímo onen Korsičan, když nám začne nadávat, že ho fotíme (ačkoliv ho nikdo z nás nevyfotil), že odmítáme respektovat lidi z této země, a že Češi vůbec jsou pěkní hulváti. Nedá se s ním rozumně mluvit, a tak se radši vydáváme na další cestu.

O kousek níže přecházíme můstek přes potok a přicházíme k salaši "de Raeule" . Tam nás zastihují první kapky deště a my vytahujeme pláštěnky a putujeme dále. Brzy přichází pořádná bouřka, takže si další cestu lesem příliš neužíváme. Kolem poledne přicházíme na silnici pod sedlem "Col de Verghio" a kousek pod hotelem (cca 1300 m) zalézáme rádi do autobusu, který tu na nás už čeká. Obědváme, sušíme se a přibalujeme si do batohů jídlo na další putování. Mezitím přestává pršet, za hodinu se tedy zvedáme a pokračujeme dále.

Cesta nás teď vede lesem po naprosté rovině. Je to znát i na našem tempu, které je i s novou zátěží na zádech velmi rychlé. Za necelou hodinu a půl urazíme přes šest kilometrů a začínáme stoupat do kopce. Po padesáti výškových metrech přicházíme ke kapličce v sedle "Col de St‑Pierre" (1452 m), u které si chvilku odpočineme a pak pokračujeme vzhůru šikmo svahem až do sedla (cca 1860 m) pod horou "Capu a u Tozzu" . Při stoupání se dostáváme opět do mraků, takže viditelnost se zmenšuje jen na pár metrů, a začíná silně foukat.

Přejdeme přes sedlo na druhou stranu a o pár metrů níž se mraky roztrhnou. Vidíme pod sebou krásné údolí kolem jezere "Lac de Nino" (1740 m). Sestupujeme k jezeru, kde naše dnešní dvacetikilometrová trasa končí, a hledáme si tam místo na stany, což mezi ovčími, kravskými a koňskými koblížky není vůbec snadné.

  • Cestou do posledního sedla se proti nám v mlze najednou objevuje kráva. Kouká na nás stejně překvapeně jako my na ni, protože na větrném skalnatém sedílku jsme ji vskutku nečekali.