Korsika 2002

Den 12.

Středa 11. 9.

Ještě za tmy nás probouzí hluk vstávajících Belgičanů. Rozhodli se, že vyrazí už v 7 hodin, zřejmě proto, aby k další chatě došli dříve než my. My vyrážíme o hodinu později. Nebe je zatažené a fouká studený vítr. Nejprve vylézáme na hřeben kopce, pod kterým jsme spali, a po něm jdeme k jihozápadu asi 4 kilometry. Cesta vede po vrcholku přes všemožné skalní plotny a je celkem pěkná a zajímavá. Pak začíná kleset mezi macchiové keříky. Po další době se dostáváme na konec hřebene a slézáme níže do listnatého lesa. Mraky necháváme za sebou a sluníčko se na nás zase chvilku usmívá. Na začátku lesa rostou skutečně zajímavé stromy – nízké, všemožně pokroucené s hustými korunami. Vypadá to tu jako nějaký temný skřítčí les.

O kus dále narážíme na pramínek vody a kousek za ním na křižovatku, kde se jedna varianta GR 20 vydává na západ, hluboko do údolí někam k civilizaci, a druhá, po které se pouštíme my, vede přímou cestou k dalšímu pohoří. Z lesa se teď dostáváme na rozlehlé zelené pláně a loučky plné nejrůznějších kytek a protkané řadou potůčků. Tak to jde několik kilometrů, až přijdeme kolem poledne k neveliké říčce (cca 1420 m), kterou přecházíme přes krásný provazový most. Na druhé straně scházíme k vodě, rozvalujeme se na břehu, obědváme a někteří se i koupou. Po hodinové pauze se zvedáme a s hrůzným očekáváním začínáme stoupat na "Monte Incudine" (2134 m) (podle naše stavu a nálady přezdívaná na "Monte Invalide" ).

Výstup je však mnohem příjemnější, než jsme se obávali. Kousek za říčkou se k nám napojuje druhá cesta GR 20, vedoucí z údolí, a o pár set metrů dál potkáváme pramínek, u kterého doplńujem prázdné lahve. Pak stoupáme ve dvou skupinkách (či přesněji mašinkách) až na vrchol, kam dorážíme chvilku po třetí. Na vrcholu doháníme Belgičany, kteří tu právě odpočívají, a když jim řekneme, že jsme se cestou ještě koupali, nevypadají nijak šťastně a radši jdou dál. Krásný rozhled z vrcholu, odkud má být vidět celé jižní pobřeží, se opět nekoná, neboť cestou nahoru jsme se opět dostali mezi mraky, a tak se dlouho nezdržujeme a začínáme sestupovat za Belgičany.

O co lepší byl výstup nahoru, o to horší je sestup dolů. Na necelých dvou kilometrech cesta klesá o 600 m a tělo to dává jasně najevo. Stehna bolí, kotníky nefungují a kolena se mění v rozpálené kusy železa. Nakonec se z posledních sil dostáváme kolem 5 hodiny k  "Refuge d´Asiano" (1530 m) a na posledních pár metrech ještě předháníme Belgičany, takže máme opět lepší místa.

Majitel na chatě je nějaký zaražený, s nikým nekomunikuje a krámek má zavřený. Večer se tedy musíme spolehnout na vlastní zásoby a jelikož je poslední večer v horách, likvidujeme veškeré pochutiny, které nám ještě zbývají.

  • Honzovi se po cestě utrhl druhý popruh u batohu, takže má při obědě opět co šít. A jelikož se mu šití zalíbilo, přišívá popruh hned dvakrát, po prvním špatně zvoleném střihu.