Vladimír Laš

Den 9.

čtvrtek 12. 8.

Ráno (resp. v noci) vstáváme v 5 hodin poté, co nás Jehlička zbudí svým "Lodyha, lody" . V šest přijíždí Sergej s taxíkem (čtyřkolkou) a odjíždíme k horským chatám pod Avačinskou a Korjackou sopkou. Cestou brzo zjišťujeme, proč musíme mít čtyřkolku - cesta nahoru se podobá (vlastně je) říčnímu korytu, kterým před náma už asi tak 2 auta projely. Po 2 hodinách přijíždíme k chatám pod sedlem. Počasí je stejně hnusné jako dny předtím. Sergej se zná s místními majiteli chaty, a tak si můžem nechat batohy pod střechou a balíme se jen do malých batůžků. Plán je takový, že Flix s Petrem a se Sergejem polezou na Korjackou, zatímco ostatní půjdou na Avaču, kde není potřeba maček a cepínů. Do sedla mezi sopky chcem jít společně.

Vyrážíme do mlhy a začínáme stoupat vzhůru. Po pár set metrech opouštíme cestu a vrháme se houštím vzhůru, což je nám trochu divné, neboť až do sedla by měla vést cesta. O kus výš tedy zastavujem Sergeje a ptáme se na to. Ten je značně překvapený, neboť si myslel, že lidi bez maček jdou směrem na Korjackou pod ledovec, a pak se vrátí. Po chvilce dohadování Flix s Petrem a Sergejem pokračují dál, zatímco my se obracíme a vracíme se k chatkám (tam pozorujeme sysly, které tu pobíhají a někteří i žebrají sušenky). Místní Rus nám dává horkou vodu na čaj a po kratší pauze nás odvádí kus od chat, aby nás navedl na správnou cestu na Avaču. Docela ho pobavilo, když jsme chtěli cestu jenom ukázat, neboť okolo byla hustá mlha a spleť cest.

Cesta na Avaču začíná stereotypním lezením po stále stejných serpentýnách. Výhled máme na každou stranu asi 20 m. Výchozí bod je ve výšce 950 m n m a tímto způsobem lezem až do 1900 m. Tam náhle vylezem z mraků a máme před sebou nádherný pohled na Avačínskou i Korjakskou zalité sluncem. Stoupáme po hřebeni dál až do výšky 2200 m a cestou předháníme skupiny Japonců, kteří v přesném vláčku stoupají pomalým tempem vzhůru. Posledních 500 výškových metrů se leze po suti a písku, který ujíždí pod nohama a postup je dosti náročný. Na vrchol (2732 m n m) dorážíme ve tři po necelých 5 hodinách výstupu.

Obhlížíme kráter s vyvřelinami, výpary a nádhernými barvami oranžové, žluté a červené. Kocháme se výhledem do všech stran na jiné sopky a místy i skrz mraky až na zem. Vyvalujeme se tu na sluníčku až do půl šesté, kdy začínáme sestup stejnou cestou. V písku to jde dolů velmi dobře a za necelé tři hodiny vcházíme zpět do chaty. Mlha mezitím značně ustoupila, takže v mracích jdeme až posledních 50 výškových metrů. Do chaty přicházíme o minutu později než výprava na Korjakskou. Dostáváme opět čaj, balíme si a loučíme se se Sergejem (s náležitým zaplacením). Pak se vydáváme cestou do sedla (asi v 9:30) s úmyslem najít nějaké pěkné místo na stany. Vylézáme až nad bázi ....., kde nám jakýsi vojáci nabízejí možnost přespat v podivné cisterně, kterou ale odmítáme. Nikde ale nemůžem nic najít žádné slušné tábořiště. Nakonec v 11:15 stavíme stany na suťovém svahu v malých ďolících asi 1 km pod sedlem přímo vedle sněhu. Nejprve to vypadá dost strašně, ale spaní na suti se nakonec ukáže jako vcelku fajn, až na to, že v noci je asi 6°C, což pro lidi bez dobrého spacáku (tyn. pouhé tři členy výpravy, kteří neměli Vikinga) není zcela příjemné.