Brenta 2002

Den 4.

Úterý 13. 8.

Ráno nás opět čeká slunce a krásná obloha, ale dnes vstáváme už o něco později. Po snídani se loučíme s našimi sousedy, kteří se dnes již chystají k přesunu, a vypravujeme se na cestu "Sentiero Alfredo Benini"  - 305. Jdeme opět na lehko jen s věcmi na den. Narozdíl od včerejší cesty, kdy jsme za celý den potkali asi 4 lidi, se zde hned od rána začínáme předhánět se spoustou turistů. Ze sedla "Grosté" jdeme mírným stoupáním po velkých kamených deskách na východní stranu hory, kde začíná feratová cesta ve výšce 2600 m. Brzdičky však i nadále nejsou potřeba, neboť jdeme po velké, asi 2 metry široké skalní polici až pod vrchol "Cima Falkner" do výšky 2900 m. Jelikož máme hodně času a cesta před námi není příliš dlouhá, rozhodujeme se zde opustit jištěnou cestu a vystoupit na vrchol "Cima Falkner" .

Začínáme tedy stoupat příkrým kamenným svahem a po překonání malinkého hřebene se dostáváme do svahu pokrytého čerstvým sněhem. Zde se cesta některým lidem přestává líbit, neboť sněhu nevěří a pohled do hlubokého údolí pod námi jim nedělá příliš dobře. Po půl hodině lezení se však všichni šťastně dostáváme na vrchol "Cima Falkner" 2999 m, který je nejvyšším místem z této části Brenty. Naskýtá se nám tu nádherný výhled na celou Presanellu i severní Brentu a na jih se díváme na nedalekou "Cimu Brentu" , na kterou bychom chtěli vylézt o pár dní později.

Po dlouhém rozhlížení a menší svačince začínáme sestupovat zpět na cestu. Sestup je výrazně snažší než se někteří obávali, a tak se po pár minutách ocitáme opět na zajištěné cestě. Pak sestupujem po lanech asi o 50 m dolů a po chvilce se dostáváme do širokého údolí se zajímavou skalní špičkou uprostřed, pod jejímž vrcholem je na římse postaven stan. Chceme pokračovat dále po cestě 303, ale na kamených deskách zřejmě ztrácíme tu správnou cestu, a tak sestupujeme o údolí vedle po cestě 322, které sice není tak zajímavé, ale alespoň další den nejdeme stejnou cestou.

Po dlouhém sestupu se dostáváme k chatě "Rifugio del Tuckett" 2272 m, kde dostáváme šok. Kolem celé chaty se v plavkách vyvalují slečinky, po cestičkách si to štrádují babičky o holi a rudí břichouši popíjejí pivo v místním občerstvení. Více lidí by se sem už asi nevešlo. Dokonce i nedaleká obrovská skalní stěna je poseta horolezci jak Srbsko za slunečného dne. Dlouho se nezdržujeme a vydáváme se zpět po cestě 316. Cesta je skutečně určená pro babičky o holi a náročná se stává pouze díky strašlivé spouště lidí, které je nutné neustále předbíhat po okolních kamenech. Výhled do údolí je však pěkný a stoupání do sedla není prudké, i když vcelku dlouhé.

Zpět do sedla "Grosté" se dostáváme již kolem čtvrté hodiny, a tak se vydáváme ještě do bufetu na svařák či pivo, které jsme den předem už nestihli.

  • Tento den v Praze vypukají obrovské povodně, a tak v odpoledních hodinách začínáme od kamarádů dostávat spousty SMSek o tom, která ulice se právě plní vodou.
  • Chvilku před večeří se Šotek s Petrou asi na půl hodiny ztrácí a nikdo neví kam. Teprve později se dovídáme, že si odešli oholit nohy, aby okolní turisté nepadali do mdlob z jejich chlupatých lýtek.