Brenta 2002

Den 3.

Pondělí 12. 8.

Ráno v půl sedmé nás probouzí modré nebe a krásný východ slunce nad východní Brentou. Zalézáme pak na chvíli ještě do stanů, abychom se nasnídali a připravili na první pořádný výlet. Stany necháváme stát na místě a kolem deváté se zvedáme a vyrážíme po cestě "Sentiero Gustavo Vidi"  - 390 a dále po cestě "Sentiero Claudio Costanzi"  - 336. Po počátečním stoupání se ubíráme po lehké rovné cestě, kde občasné lano slouží snad pouze na nácvik jištění na obtížnější cesty. Zato celou cestu máme nádherný výhled na okolí lanovky na Grosté a na celou Presanellu.

Kolem jedenácté přicházíme do sedla "Bocchetta dei Tre Sassi" a cestou se kocháme výhledem na krásné skalní okno, ve kterém se tvoří záclona z vodních kapek. V sedle si dáváme menší pauzičku a pak lezeme přes "Passo di Val Gelada" vzhůru po menších žebřících na "Sasso Alto" . Cesta obcházející hřeben je však zasněžená a namrzlá a není na ní dostatek jištění, takže se po chvíli rozvažování obracíme a po obědové pauze sestupujeme zpět.

Dáváme se dolů cestou 380, která nás po menším sestupu a krátkém ledovci přivádí do travnatého údolí, kde by člověk čekal spíše stádo ovcí než feratové cesty. Uprostřed jedné louky však narážíme na 50 metrovou stěnu, která se díky trávě a hlíně stává jednou z těžších cest, které jsme lezli. Po zdolání této travnaté cesty se dostáváme na křižovatku s cestou "Sentiero delle Palete"  - 306, po které se začínáme vracet zpět.

Hned v úvodu se škrabeme do šíleného kopce, abychom prolezli malou úžinou "Bocchetta delle Palete"  - 2319 m a sestoupili po žebřících o 150 m níže. Pak už se po 4 kilometry dlouhé mírně stoupající cestičce dostáváme zpět ke stanům.

  • Při obědě nás míjí jeden český stařík, který nemá žádné vybavení na feraty a při zmínce o nocování brblá něco o nějakém nedalekém byvaku a že možná má i někde nějaký stan asi s 10dalšími lidmi. Pak se s obrovskou rychlostí vrhá dolů po žebřících a suti a mizí nám v zatáčce.
  • Poslední část cesty překonáváme obrovskou rychlostí v naději, že si pak na chatě dáme ještě svařák a dojdem si na místní záchod. Italové však otevírací doby píší spíše pro okrasu, protože když v 17:30 chceme vstoupit do bufetu, který je údajně otevřen do 18:00, čekají nás jen zamknuté dveře.
  • Při vaření večeře se vyhříváme na posledních paprscích sluníčka, které nám neustále zalézá za hřeben hory. A tak se asi tak každých 10 minut přesunujeme o kus výše, až se dostáváme přímo do sedla. Den na to už se u stanů vůbec neusazujeme a odcházíme do sedla rovnou.
  • Jelikož se na záchod do bufetu nedostáváme, musíme se spokojit s místními kameny a skalkami. Nejsou sice tak pohodlné, zato nám tam dělá společnost svišť. Od té doby chodíme již výhradně ke svišťovi.