Vladimír Laš

Den 7.

čtvrtek 15. 8.

Návrat do Sljuďanky, cesta do Listvjanky

Ráno neprší, ale v údolí pod stromy je taková vlhkost, že balíme všechno mokré. Po snídani ujdeme zbylé 3 km ke Kafé Prival (poi). Zde je skutečně "kavárna" , ve které si dáváme čerstvé lívance a kafe. Mezitím na sluníčku rozkládáme stany, aby aspoň trochu uschly. Kromě kavárny je zde i několik baráčků s noclehárnami, ale když do nich nakukujeme, jsme rádi, že jsme sem včera nedošli. Navíc soudě podle průvodu, který šel ráno proti nám, tu přes noc bylo asi hodně lidí.

Za půl hodiny pokračujeme dále, teď už převážně po dvoustopé cestě, která je terénníma autama průjezdná. O pár kilometrů níže míjíme obrovský lom na křemen, ve kterém se chvíli zastavujeme a prolézáme bílé, modré a růžové kameny všech velikostí. Po poledni přicházíme do Sljuďanky. Tentokrát jdeme z turistického směru a tomu odpovídá i vzhled budov - většina baráčků je opravených a rozpadlá barabizna je spíše výjimkou. Projdeme přes celé městečko až na hlavní náměstí, vedle kterého je autobusové nádraží. Tam se nám povede sehnat lístky do Irkutska (210 rublů za osobu) na autobus odjíždějící v půl třetí. Usazujeme se vedle v parku u fontány, kupujeme si vodku, pivo a něco k obědu a čekáme na odjezd.

Autobusem do Irkutska to trvá něco přes 2 hodiny. Kolem silnice toho moc nevidíme, nejprve jedeme dlouho monotónním lesem a poté zastavěným okolím města. Autobusové nádraží je kousek od turistické kanceláře, kam odcházíme zjistit nějaké další informace.

Původně jsme chtěli další den odjet lodí do Bolšije Koty a odtamtud pěšky podél Bajkalu do Listvjanky. Loď je ale vyprodaná. Mají alespoň lístky na sobotní večer v opačném směru, takže plán otáčíme. S pomocí slečny z informací si přes internet kupujeme lístky (1100 rublů na osobu), loučíme se s Karlem, který další den ráno odlétá do Prahy, a vracíme se na autobusové nádraží, abychom sehnali odvoz do Listvjanky.

Na nádraží na nás koukají naprosto nechápavě, když jim říkáme Listvjanka. Teprve po několika vteřinách jim dojde, co chceme a ukazují někam šikmo přes křižovatku - odsud jezdí asi jen dálkové autobusy. Bloumáme chvíli po křižovatce, až nás nakonec jeden taxikář pošle o kousek dál na parkoviště (tedy až poté, co ho několikrát ujistíme, že taxíkem jet nechceme, i přes jeho tvrzení, že žádný autobus dnes již nejede). Na parkovišti nám hned v první maršutce nabízí odvoz do Listvjanky. Nakonec nás odvoze je o pár ulic dál na tržiště, kde nás přesazuje do jiné maršutky, neboť prý odjíždí dřív (ale alespoň si neřekne o žádné peníze). Tou už vyrážíme na cestu - nepříliš pohodlnou, neboť na nohy zde není moc místa a na kolenou máme batohy, takže se nemůžeme ani pohnout. Za hodinu a půl jsme ale v Listvjance (poi) (za 150 rublů na osobu) a celý zdřevěnělý se vypotácíme ven.

Když trochu protáhnem nohy, vlezeme do turistických informací poptat se na ubytování (je půl deváté a chodit někam za město stavět stany se nám nechce). V informacích je chlapík, který toho sice moc neví (asi tu jen zaskakuje), ale zato je hrozně ochotný a umí slušně anglicky. Když pochopí, co chceme (což mu pár minut trvá), začne obvolávat různé lidi a shánět volné místo za rozumnou cenu. Zřejmě to bere jako výzvu a odmítá to vzdát a nakonec skutečně něco sežene. Posílá nás do nedaleké ulice, kde máme mít ubytování v čísle 65 za 500 rublů na osobu.

Již za tmy procházíme ulicí a asi po čtvrt hodině nalézáme číslo 65. Na dvorku za dveřmi narážíme na nějaké dítě, které nám nijak nepomůže. Po nějakém čase se ve dveřích objevuje několik lidí, nikdo neumí rozumně anglicky a nikdo neví, že bychom tu měli být ubytovaní. Nějaký hostel to ale určitě je.

Nakonec se ukazuje, že všichni lidé jsou asi hosti, ale zřejmě se s majitelkou nějak znají. Ubytují nás ve dvou malých místnostech (kde kolem postele je asi 20 cm místa), všichni se s námi radostně seznamují a vyprávějí nám, jak jsou tady na dovolené či jak mají rádi Gotta a Zlatovlásku (převážně rusky). Kolem pobíhá několik dětí a zrovna tiše se nechovají. Sprchu se záchodem mají vzadu na dvoře a v  "kuchyňce" (dvojplotýnka za vchodovými dveřmi) si prý můžeme uvařit co chceme. Ubytování se prý platí online, ale jedna paní si od nás peníze bere v hotovosti, že to za nás online zaplatí. Jdeme ještě dolů do města kouknout se, jestli seženeme večeři, ale všude už je zavříno, tak si alespoň v magazínu kupujeme víno na večer a buchty k snídani.

Když pak večer sedíme s vínem u stolku, přisedá si k nám Roman - jeden z místních hostů - a pouští se s námi do debaty. Umí trochu anglicky, i když slova loví velmi pomalu, takže konverzace plynule přechází mezi třemi jazyky. Roman pracuje jako geolog v nějakém geologicko-kryologicko-kdovíjakém ústavu a v šutrech se očividně vyzná. Záhy nám předvádí svou sbírku kamenů, kterou má vždy po ruce. A také hraje na kytaru, takže zkoušíme hledat písničky (převážně od Vysockého), které společně známe. Do postele se dostáváme až značně po půlnoci.